Pavučina


Bulharsko Od tisíce jezer k moři

Obsah

  1. Odjezd sobota 19. července
  2. Ze Sofie do hor neděle 20. července
  3. Opuštěným údolím vzhůru pondělí 21. července
  4. Další dny
  5. Fotogalerie

Odjezd

Táboříme na Pirinu

Noční autobus linky 505, odjezd 3.56 ze Sídliště Bohnice. Klasičtí nevrlí cestující vracející se z hospody. Teda až na dvě výjimky. Dva kluci s nápadně velikými batohy, jejichž hovor se točí okolo témat: Bulharsko, vlak a „Vzbudí se ostatní?“. K této dvojici přistupují další tři a všichni se předhánějí, kolik spali hodin. Na to, že nejčastěji mluví o hodině, mají překvapivě dobrou náladu. Naše pětice vystupuje na Hlavním nádraží, vyhýbá se v podchodu bezdomovcům a čeká v hale…

Na nádraží je Maruška, Maki, Adam, Honza a Jirka, ještě chybí PavelM. Vydáváme se mu naproti na parkoviště, kam má přijet i s jídle, do odjezdu vlaku v 5.00 je spousta času.

4.35 holky se vydávají zabrat místa do vlaku
4.40 žertem se sázíme, zda to stihne
4.45 nervózně vyhlížíme žluté přijíždějící auto
4.50 sborově řveme bojový pokřik: „Pavle, ty debile!“
4.54 Adam konstatuje: „Kdyby přijel právě teď, tak máme poslední šanci to stihnout.
4.55 "Proč jsme mu dávali ty lístky na hranice?“
4.57 Přijíždí Pavel
4.58 Vybíháme, my tři máme každý nějakou igelitku s jídlem a lístky, Pavel z;stává a křičí něco jako že nás dojede

Slalom rozestavěným nádražím. S jazykem na vestě naskakujeme do prvního vagónu; vlak se vzápětí rozjíždí. Přecházíme do našeho vozu, kde jsou holky, naštěstí nevystoupily. Náš sportovní výkon se nám nedaří rozdýchat, Maruščina otázka: „Kde je Pavel?“ zůstává dlouho nezodpovězena, já se jenom opírám o okýnko a jsem rád, že nevykašlu plíce…

Po chvíli volá Pavel a ptá se, jaké má vlak stanice a kdy tam je. Končí hovor slovy: „Do Brna to snad stihnu.“ Znovu uzavíráme sázky. :-) Optimisté vyhráli, na nástupišti v Шалинграду stojí Pavel s obřím batohem a v každé ruce má deset igelitek. Líčí nám, jak to bylo, a vlak se blíží do Břeclavi.

Přistupuje PavelH s Markétou, takže je nás osm. Železničáři přepojují náš vagón na IC Moravia jedoucí do Budapešti, z Moravie zase odpojují moskevské vagóny, které mají pokračovat s Antonínem Dvořákem do Vídně – je na co koukat a co fotit. V plném počtu se blížíme slovenské hranici a otevíráme pivka, na která PavelM ani ve spěchu nezapomněl…

Za okny ubíhají dunajské pláže, takže co nevidět budeme v Pešti. Vystupujeme na Keleti a máme tak půlhodinu na poznávání okolí. S Adamem opouštíme ostatní a fotíme místní tramvaje. Následně se usazujeme v rakouských vagónech IC Avala, které by nás měly dovézt do Bělehradu. Já, Mark0ta a Pavel jsme vyhráli kupé, kde přes zbývající tři sedačky leží pán se smradlavými ponožkami a tak si sedáme na chodbě. Kudy z nudy? Zahrajem si čing-čang-čong.

Bělehrad – nádraží působící pravým balkánským dojmem. Kdyby přijel z dávných dob Orient Express a zastavil na druhé straně nástupiště, jen by to podtrhlo místní atmosféru. Spěcháme po spoře osvětleném nástupišti, protože náš vlak už měl odjet. Je tu! Kupé s nefunkčním světlem a červenými tlustě polstrovanými sedačkami, které je možné posunout a vytvořit jedno velké letiště. Markéta, Pavel, Honza a já sdílíme kupé se dvěma Srby, ostatní jsou na druhém konci vagónu. Slejzáme se nad vínem a pistáciemi, ale brzo se odebíráme na kutě, jsme už celkem utahaní. Z našich čtyř sedaček vytváříme runwaye a za monotónního kodrcání se po srbské trati usínáme. Ani mi nevadí, že jsem podivným způsobem stočený do klubíčka, přes hrudník mám Honzovy nohy a hlava mi leží na Pavlových zádech.