Odjezd

Táboříme na Pirinu
Noční autobus linky 505, odjezd 3.56 ze Sídliště Bohnice. Klasičtí nevrlí cestující vracející se z hospody. Teda až na dvě výjimky. Dva kluci s nápadně velikými batohy, jejichž hovor se točí okolo témat: Bulharsko, vlak a „Vzbudí se ostatní?“. K této dvojici přistupují další tři a všichni se předhánějí, kolik spali hodin. Na to, že nejčastěji mluví o hodině, mají překvapivě dobrou náladu. Naše pětice vystupuje na Hlavním nádraží, vyhýbá se v podchodu bezdomovcům a čeká v hale…
Na nádraží je Maruška, Maki, Adam, Honza a Jirka, ještě chybí PavelM. Vydáváme se mu naproti na parkoviště, kam má přijet i s jídle, do odjezdu vlaku v 5.00 je spousta času.
4.35 holky se vydávají zabrat místa do vlaku
4.40 žertem se sázíme, zda to stihne
4.45 nervózně vyhlížíme žluté přijíždějící auto
4.50 sborově řveme bojový pokřik: „Pavle, ty debile!“
4.54 Adam konstatuje: „Kdyby přijel právě teď, tak máme poslední šanci
to stihnout.
4.55 "Proč jsme mu dávali ty lístky na hranice?“
4.57 Přijíždí Pavel
4.58 Vybíháme, my tři máme každý nějakou igelitku s jídlem a lístky,
Pavel z;stává a křičí něco jako že nás dojede
Slalom rozestavěným nádražím. S jazykem na vestě naskakujeme do prvního vagónu; vlak se vzápětí rozjíždí. Přecházíme do našeho vozu, kde jsou holky, naštěstí nevystoupily. Náš sportovní výkon se nám nedaří rozdýchat, Maruščina otázka: „Kde je Pavel?“ zůstává dlouho nezodpovězena, já se jenom opírám o okýnko a jsem rád, že nevykašlu plíce…
Po chvíli volá Pavel a ptá se, jaké má vlak stanice a kdy tam je. Končí hovor slovy: „Do Brna to snad stihnu.“ Znovu uzavíráme sázky. :-) Optimisté vyhráli, na nástupišti v Шалинграду stojí Pavel s obřím batohem a v každé ruce má deset igelitek. Líčí nám, jak to bylo, a vlak se blíží do Břeclavi.
Přistupuje PavelH s Markétou, takže je nás osm. Železničáři přepojují náš vagón na IC Moravia jedoucí do Budapešti, z Moravie zase odpojují moskevské vagóny, které mají pokračovat s Antonínem Dvořákem do Vídně – je na co koukat a co fotit. V plném počtu se blížíme slovenské hranici a otevíráme pivka, na která PavelM ani ve spěchu nezapomněl…
Za okny ubíhají dunajské pláže, takže co nevidět budeme v Pešti. Vystupujeme na Keleti a máme tak půlhodinu na poznávání okolí. S Adamem opouštíme ostatní a fotíme místní tramvaje. Následně se usazujeme v rakouských vagónech IC Avala, které by nás měly dovézt do Bělehradu. Já, Mark0ta a Pavel jsme vyhráli kupé, kde přes zbývající tři sedačky leží pán se smradlavými ponožkami a tak si sedáme na chodbě. Kudy z nudy? Zahrajem si čing-čang-čong.
Bělehrad – nádraží působící pravým balkánským dojmem. Kdyby přijel z dávných dob Orient Express a zastavil na druhé straně nástupiště, jen by to podtrhlo místní atmosféru. Spěcháme po spoře osvětleném nástupišti, protože náš vlak už měl odjet. Je tu! Kupé s nefunkčním světlem a červenými tlustě polstrovanými sedačkami, které je možné posunout a vytvořit jedno velké letiště. Markéta, Pavel, Honza a já sdílíme kupé se dvěma Srby, ostatní jsou na druhém konci vagónu. Slejzáme se nad vínem a pistáciemi, ale brzo se odebíráme na kutě, jsme už celkem utahaní. Z našich čtyř sedaček vytváříme runwaye a za monotónního kodrcání se po srbské trati usínáme. Ani mi nevadí, že jsem podivným způsobem stočený do klubíčka, přes hrudník mám Honzovy nohy a hlava mi leží na Pavlových zádech.