Pavučina


Bulharsko Od tisíce jezer k moři

Obsah

  1. Odjezd sobota 19. července
  2. Ze Sofie do hor neděle 20. července
  3. Opuštěným údolím vzhůru pondělí 21. července
  4. Další dny
  5. Fotogalerie

Další dny

Na přání Honzy jsem přestal psát expediční deník. To by přece nešlo, abych ostatním sobecky upíral právo na jejich zápis! Hluboce se omlouvám, že jsem již doteď napsal více dní, než jsem měl. Honzu můžete příležitostně o onen, spravedlivým dílem psaný, deník požádat.

Pár odstavců z deníku mého soukromého, které byly opsány do počítače…

Úterý 22. července

Ráno po bouři
na Sedmi jezerech

V půlce jídla se najednou zdvihne vich z hor a starého Jurka musíme držet, aby se nám úplně nesložil. Blesky mlátí všude okolo a hromy nepřetržitě duní mezi skalami. A aby toho nebylo málo, začíná bombardování – kroupy značných rozměrů padají s takovou intenzitou, jako by je někdo házel lopatou. S Honzou jsme nuceni opustit bezpečný stan a jít ostatním dotahovat šnůry a zatloukat kolíky. Honza je na to vybaven nepromokavým skafandrem, já jsem v tričku a bos, abych neměl mokrých věcí více, než je nutné. Kdyby aspoň ty kroupy tolik nestudili na nohy! Ještě vaříme ostatním čaj a rozdělujeme čokoládu.

Víc už toho udělat nemůžeme, tak zalézáme do stanu a zuřící vichřice nás inspiruje k zajímavé debatě – vymýšlíme různé katastrofické scénáře, které v horách můžou nastat, a hledáme správná řešení.

Středa 23. července

„Pet kebabče, pražené kartofly s kaškaval, Kamenica adin litr.“
„The same for me.“
„Pro mě to samé.“
„The same.“
Takhle objednáváme, doprovázeje to ukazováním v jídelním lístku. Kdyby se někdo podíval pod stůl, viděl by zcela nespolečensky vyzuté pohory a nohy v ponožkách, ze kterých se vlhkost pomalu vsakuje do koberce. Postupně všichni odcházíme omýt se na záchod. A už tu máme jídlo. Chutná královsky a s každým soustem jako by z nás spadl kus únavy z uplynulých dní. Normálně bychom možná jen řekli: „Hmm, dobrý.“, ale po tom, co jsme prožili, je to důvod k euforii.

Hřeben Končeto

Sobota 26. července

V mlze vycházíme na hřeben Končeto. Někteří jsou možná rádi, že nevidí, kam se dá spadnout, mě to celkem mrzí. Držíme se řetězu, krok vlevo by znamenal dlouhý pád do prázdna, vpravo by se člověk po skalách kutálel až do údolí. Najednou se mraky trhají a otevírá se nám pohádkový výhled. Stojíme na hřebeni připomínajícím ostří gigantické sekery, před námi se zvedá pravidelná pyramida Kutela a vedle ni vykukuje štít Vichrenu. Vlevo jsou hluboko pod náma červené střechy měst a vesniček a za nimi se zvedají zalesněné Rodopy.

Neděle 27. července

Před námi se objevuje Dalgo ezero a za ním kamenné pole až do závratné výšky. Na hřebeni voda nebude, tak musíme nabrat. Uvažujeme, zda nejsou na závadu tisíce pulců v jezeře: „To bude asi známka čistoty, ale dávej pozor ať nějakého nenabereš.“

Úterý 29. července

My uprostřed stěny

Před náma je pás suti a nestabilních šutrů a skalní žebro, obojí nám kříží cestu a směrem dolů se táhne snad až do údolí. Vrátit se či pokračovat? Navrhuji kompromis – podívám se sám, zda to jde dále. Oblézám suť po skále, o něco níž se dá překonat skalní žebro a jsem na horské louce. Sice tak šikmá, že se jde fakt blbě, ale nic tu nehrozí. O kus dál už vidím až k vrcholu Kamenice – ode mě až k hřebeni je travnatý pás s trochou šutrů, pak je kousíček hřebene docela zubatý a dál až k vrcholu se táhne pruh trávy. Podtrženo, sečteno, to půjde. Vracím se a hlásám dobré zprávy. Nenapadlo mě, že suťová skluzavka není taková sranda. Někomu se pod nohou urval šutr a skončil (ten šutr) o stovky metrů níže – v tu chvíli se už fakt bojím. Uf, všichni jsou v pořádku u mě. Jdem loukou, přelézáme jedno kamenné políčko, posilňujeme se glukopurem – zatím dobrý. Přicházíme na hřeben v místě, kde ho kříží hluboký zářez. V cestě k vrcholu stojí deset metrů vysoká svislá skalní stěna. Obhlížíme terén a zjišťujeme, že jde oblézt zleva po skalních schodech, tak 2– UIAA. Nevíme ale, zda je toto poslední překvapení, vydávám se tedy na průzkum a po schvíli přináším dobré zprávy. Překonáváme tedy všichni skálu a lehkým terénem dosahujeme vrcholu.

Takže konečně nahoře! Pátý nejvyšší štít Pirinu, rozhodně nejtěžší hora naší cesty. Snažíme se zachytit signál, vyfotit vrcholové panorama a sníst salko – ani jeden z úkolů není triviální. Valí se mračna a Markéta chce co nejrychleji dolů; souhlasíme. Sice strmě a po šutrech, ale bez problémů se dostáváme ke Kozím jezerům.

Středa 30. července

Těžko říct, proč jsme tak aktivní, možná je to deformace vedením skautského oddílu… Prostě, přestože je alespoň 40 °C ve stínu (který ale téměř nikde není), rozhodujeme se najít tábořiště na poslední bulharskou noc. V pražícím slunci překonáváme trať, pás křovin a plotů a ocitáme se na poli, které se táhne až k řece. Maki zůstává s oběma bágly ve stínu stromu a já běžím dobrý kilometr ke Strumě a zpátky. Fajn, lepší tábořiště nenajdem. Vracíme se k nádraží a úspěšně nastupujeme do autobusu jedoucího do města, přestože nemáme leva.

Chrám v Sandanski

Čtvrtek 31. července

Přijíždí vlak a nastupujeme do prvotřídního řeckého vagónu. V kupé je spousta místa na nohy, klimatizace fouká, posouváme si sedačky do ležící polohy a zpátky, abychom viděli okolní krajinu.

Bohužel jsme si to moc neužili – za hranicí nám průvodčí sděluje, že kvůli lesním požárům pojedeme náhradním autobusem. Sice je taky luksusní a do Soluně přijíždíme včas, ale musíme cestovat s tou lůzou z druhé třídy. :-)

Pátek 1. srpna

Procházka končí u restaurace na náměstí. Chceme si dát nějakou místní specialitu, jenže číšník nám nerozumí ani slovo. Zato nám ukazuje, ať jdeme za ním, v kuchyni vyndavá ryby z mrazáku a ukazuje, jak se připravují. Fakt dobrý! Dávám si nějakou rybu, Pavel špíz a Markéta řecký salát. Všechno je naprosto vynikající, k tomu popíjíme retsinu – smolné víno. Na závěr nám přináší žlutý a červený meloun. Zcela spokojeni se chvíli před půlnocí vydáváme na cestu dom. Na zastávce autobusu není jízdní řád, jdu se tedy zeptat lidí sedících na zahrádce vinárny, zda něco ještě pojede. Moc si nerozumíme, chápu to tak, že za čtvrt hodiny pojede, když tu se jeden pán zvedá, že nás tam zaveze autem. Dovezl nás až k bráně na pláž, srdečně se loučíme a ještě dostáváme chipsy. Řekové jsou super!

Neděle 3. srpna

Do Bělehradu přijíždíme samozřejmě dlouho poté, co odjelo EC Avala, na které nás měli přepojit, tak stojíme na odstavné koleji a přednosta se určitě škrábe na hlavě a přemýšlí, co s třemi přebývajícími vagóny. Po hodině či dvou nám přiděluje mašinu a ta nás táhne k maďarským hranicím. V Subotici se situace opakuje, sedíme na nástupišti, jíme zakoupený meloun a čekáme, co aisboňáci vymyslí.