Pavučina


Klára Zindulková: Usť Čorná - Cesta tam a snad i zpátky (ale až po svatbě!)

Obsah

  1. Cesta na východ 24.–26. srpna 2008
  2. První „mašina“ dřeva středa 27. srpna
  3. Velký sviatok čtvrtek 28. srpna
  4. Rekonvalescenční den pátek 29. srpna
  5. Svatba sobota 30. srpna
  6. Krásná fotografická procházka neděle 31. srpna
  7. V podzemí divadla pondělí 1. září
  8. Bloudění na Krásné úterý 2. září
  9. Další robota středa 3. září
  10. Zážitky se ZILem čtvrtek 4. září
  11. Poslední tři kolečka a loučení pátek 5. září
  12. Návrat domů sobota 6. a neděle 7. září
  13. Fotogalerie

Zážitky se ZILem

Snad vidouce blížící se mezník našeho pobytu, zakčnili jsme tento den malým výletem – jak vysvětlím níže, nakonec skutečně jen výletem. Rovnali jsme dřevo a šlo nám to velmi pěkně, jen hlad jsme začali míti. V tom ale přišla zpráva, že se jede pro dřevo. Chlapci, vyzbrojení topinkou se salámem od snídaně, naskákali do sestřina transportéru – a z doprovázejících dívek se nakonec stala taktéž součást nákladu.

Lopuchovo nás přivítalo transparenty a připraveným ZILem, jemuž jsme úspěšně nalezli do korby. Chytili jsme se dřevěného hrazení a sovětské vozidlo se s rachotem rozjelo do skal. Po úzké cestičce si to rázovalo až za vesnici, zatímco my jsme uhýbali nastraženým větvičkám. Dobrodružnější ale bylo pokračování do hor potok nepotok, přesněji spíše potok. Hučící motor, opojné výpary benzínu, chrastící řetěz a rychlost, jejíž hodnota by mohla docela dobře udávat rychlostní stupeň. Chrochtající zelená obluda nás snaživě vyvezla přes několik soutoků, až jsme objevili lesního dělníka. Ten zorganizoval otáčecí a COUVACÍ manévr po stejně strmé kamenité cestě, kterou jsme však ujeli pouze několik desítek metrů. Následná vzrušená debata mezi dělníkem, řidičem a Christoforou nakonec donutila mašinu k odjezdu s nepořízenou. Naši „Vodu voděnku“ a jiné harné písničky přehlušoval jen rachot balvanů a crčení vody, přes doutnající piliny jsme přejeli bez nehody a skončili zase dole v Lopuchivu. Až dole jsme se dozvěděli, že řidič byl pro vše případy obezřetný a nechtěl couvat ještě kilometr do kamenitého kopce v místech, kde už se jedna mašina před námi převrátila.

Klasický večerní program

Ale že se Pán Bůh a Christofora stará, do půl dne jsme měli na place před klasicistněpse­udorenesančním neodivadlem složenou hromadu nového dřeva. Čekal nás i kýžený oběd a tak se nám dřevo rubalo hned o něco lépe, zvláště za pomoci Jury a dědy (76). U večerního jídla bylo zase třeba nadhodit nějaké zajímavé téma – pro dnešek přišla na přetřes psychologie, genetika a astrofyzika, dozvěděli jsme se mimo jiné, že „gen empatie“ musí být určitě přenášen chromozomem X, což vysvětluje výlučnou přítomnost u žen. A je psychologie exaktní věda? A co rozpíná vesmír? A temná hmota je všude kolem nás… Bakterie jsou zvířátka a viry informace… Vodička nesměla chybět, dívčí část se pokusila pomocí pár mililitrů spolu s hodně medem a čajem vytvořit čaj s rumem – ale nic moc.

Co nás ale velice potěšilo a stejnou měrou zde, v Usť Čorné v Zapadlé Ukrajině i překvapilo, bylo Jirkovo „miminko“. :-) Na mši se totiž tento chalan dostavil v bundě, pod kterou se rýsovaly netypicky plechovkové a sušenkové tvary. Nahoře v podkroví vytáhl Jiří triumfálně sušenky a – OLIVY! Ač dle chuti možná „nikdy nebyly úplně…“, v kombinaci se sýrem a chlebem byly vynikající. A sušenky též, co více si člověk může přát?