Pavučina


Klára Zindulková: Usť Čorná - Cesta tam a snad i zpátky (ale až po svatbě!)

Obsah

  1. Cesta na východ 24.–26. srpna 2008
  2. První „mašina“ dřeva středa 27. srpna
  3. Velký sviatok čtvrtek 28. srpna
  4. Rekonvalescenční den pátek 29. srpna
  5. Svatba sobota 30. srpna
  6. Krásná fotografická procházka neděle 31. srpna
  7. V podzemí divadla pondělí 1. září
  8. Bloudění na Krásné úterý 2. září
  9. Další robota středa 3. září
  10. Zážitky se ZILem čtvrtek 4. září
  11. Poslední tři kolečka a loučení pátek 5. září
  12. Návrat domů sobota 6. a neděle 7. září
  13. Fotogalerie

Poslední tři kolečka a loučení

Ráno nás čekalo udělat vše, co jsme ve všech ohledech nestihli, nakoupit БАТОНy, dříví, návštěva starušek… a zakončit tak poslední den v Usti s výhledem nikdo neví jak dlouhé cesty zpět.

Pohled na klášter

Naše úctyhodné svaly se činily, zdvihaly těžké sekyrky jak pírko a zatínaly je do odolných špalků jako do „potraviny v ledničce na M, jež přivádí stavy otylosti“.

Kůlničky se plnily a naše žaludky naštěstí také. Oběd nám přinesl nejedno překvapení, když se na jeho počátku zjevila v klášteře asi pětičlenná skupinka, jejíž patrný vůdce (nápadně se podobající Nikolovi) nás oslovil zřetelnou a bezchybnou větou: „Prosím vás, hledám sestru Christoforu, je tu někde?“

Že to bylo řečeno latinkou a nikoli azbukou, jsme poznali všichni, a tak jsme radostně přivítali (a že my se pohostinnosti od místních učíme rychle, zvláště jde-li o jídlo uvařené sestřičkami) skupinu Čechů. Oběd byl skutečně třešničkou na dortu, smetanou na nákypu, ač (a nebo možná protože) neobsahoval ani jednu ze zmíněných potravin, nýbrž výborné lečo s bezkonkurenčními těstovinami.

Štípeme dřevo – pořád

Po obědě jsme si chtěli dát pětiminutovou pauzu, ale na Ukrajině, jak všichni víme, plyne čas pomaleji, zvláště je-li kyjevský… Ve 13:44 pronesla Markéta O. památný výrok: „Kdyby byl takovej rok, kolik je hodin, tak by Karel IV. za chvíli založil universitu!“ Když jsme to pochopili, raději jsme se zvedli a posíleni na těle i na duchu se chopili zbylé práce. K večeru jsme navštívili poslední zdejší bohoslužbu a po ní svorně i s chlapci (jež byli spíše podporou duševní) navštívili „budínek pre stary lich“ (netuším, jak se to může psát, ani kolik je to slov) a hráli po komnatách na rozloučenou rozmanité hosanité písně. Na oplátku se nám dostalo spousty doprovodných požehnání a dokonce i jablíček!

Jen na dědovi rubačovi bylo vidět, že k dokonalosti těch pár špalků chybí. Šli jsme se tedy posilnit a pak zmobilizovali poslední hrst elánu a vyzbrojeni čelovkami, naštípali a odvozili jsme co se dalo. Chlapci rubali, dívky (tedy, Klárkéta) dvojhlasně skládala a zpívala. Tma a únava jsou nejlepší ladičkou a proto se z kůlny linuly předivné zvuky na motivy: „Voda voděnka, hladí oblázky…“, „Kdo se té vody jednou napije, ten své srdce neuhlídá – ztratí je.“ V místních podmínkách byly nasnadě předělávky jako: „Kdo se smetany jednou napije, ten žaludek neuhlídá…“

Poslední tři kolečka byla skutečně hraniční, co se týče fyzické i psychické síly (projevující se kvalitou zpěvu), nicméně v 10 hodin večer jsme mohli říct „HOTOVO“ – „surpris“ pro dědušku na ráno hotov!

Ještě několik věcí bylo třeba zařídit. Za prvé peníze. Téměř veškeré zbylé Hřivny byly totiž utraceny v rámci odpoledního velkého „šopingování“, zato jsme si odváželi pěknou hromádku opěvovaných Batonů (vykoupili jsme za tím účelem dva obchody), pytel vážených bonbonů, kaštanovou zmrzlinu v žaludku, Jirka tři vodičky, Markéta moloko zhuščene a tak dále…

Společná fotka
se sestřičkama

Naštěstí nás Christofora zachránila směnárnickým umem a zároveň rezolutně odmítla jakýkoli finanční obnos (podkládaje to faktem, že jsme přeci z roboty „dúže zmučeni“). Připravených 100 Euro jsme tedy věnovali místnímu Alterheimu a rádi jsme si od ní alespoň po složitém vybírání koupili kazety, růžence, medailky či prstýnky. Aby toho nebylo málo, měly jsme v paměti onu dúže harnou piesňu z cerkve „Isus, bahatstvo ty moje!“, na kterou jsme si vyprosili noty, slova, akordy, nahrávku a zazpívání od sestry Tarsicie.

Pro udržení bdělého stavu posloužily výborné „kuličky“ a jiné sušenky na váhu, odrážející snad samotný odlesk nebeské blaženosti. Díky Bohu, že stvořil kromě Batonů i ukrajinské sušenky!

Po všem tomto domlouvání a loučení jsme se ještě odebrali nahoru, vypili nikoli kvalitní, o to však lepší zdejší víno a labužnicky dovršili lahodným sýrem a zbytkem sušenek. Díky naší vrozené mlčenlivosti jsme zde zkysli na další alespoň hodinu a spát jsme se rozešli před druhou s tím, že vstáváme za tři hodiny.