Návrat domů
Po páté hodině ranní, kdy horští ptáčkové vytáhli své, azbukou psané, písně a začali ТРИЛКОВАТ pod okny, vyhrabali jsme se z pelíšků i my, s po ránu neartikulovanými zvuky se vypravili před zahradu na „autobusovou“ „zastávku“ a spolu s Christoforou a dědulou čekali a mrzli…
Ukrajinský nákladní vlak
Ale i my jsme se dočkali a přes naše nejčernější a nejsmradlavější noční můry byl „autobus“ naplněn tak akorát, vzduch dýchatelný a ke konci cesty jsme si i sedli! První přestup byl v Tiačivu, kde jsme vybalili snídani skládající se ze zásob výborného Černoústního chleba a úlovků z domorodého trhu neboli bazaru. Tento byl navštíven Jirkou a Klárou a obrán o ty největší pochutiny – rajčata („Chceme 10!“ „10 kilo??“ „Ne, kusů!“ „???“ „10 – štuků!“ „Á – prosím!“), víno za 6 Hřiven, džus „Smačnoho“ a nakonec i sírově vypadající údajně med. Pochutnali jsme si opět na faře, kde jsme také prozkoumali dvě CD, která jsme si jako úlovek též obstarali (cena jedné písničky ze 108 je v přepočtu necelá koruna…, to odpovídá). Po dvou hodinách jsme se vydali na nádraží, zcela zapomenuvše na ony „zakopané Hřivny“ na autobusové stanici a vydali jsme se vláčkem přes Chust do Čopu.
Klasická jednotka
pro příměstskou dopravu
Nutno říct, že poslední den se sluníčko rozhodlo se vřele rozloučit a tak jsme se marně sháněli po vějířích… Ve vlacích jsme dospávali, jak to šlo a nakonec jsme se museli probrat na hranicích. Zde jsme se rozhodli pro poslední ukrajinské jídlo a navštívili jsme „Pizzerii“. Ale jak už to na Ukrajině bývá, objevíte-li NÁPIS, opakuji nic nezaručující NÁPIS na obchodě, nemusí to nutně znamenat, že tu najdete to, co si jako omezený Středoevropan představujete.
Jedeme domů
Vešli jsme tedy, plni očekávání, do skromně vyhlížející herny a když jsme se sháněli po pizze, odpověděla paní za pultem: „Pizzu? Ano, máme… Chcete ji? Je se šunkou a sýrem.“ Z pestré nabídky odin pizza jsme si nakonec vybrali. „A chcete ji ohřát?“ Ehm, asi ano… vyvedl nás dotaz trochu z míry. Ale po trojím ubezpečení paní servírkoprodavačky, že ji chceme s sebou, jsme si slavnostně odnášeli poněkud tvrdší langoš posypaný šunkou a postříkaný – snad majonézou či dokonce – smetanou.
Pizzu i další náležitosti oběda jsme spořádali a v určený kyjevský čas si šli koupiti lístky a v ještě jinačí kyjevský čas (ale taktéž přesně určený) prošli celní kontrolou. Bez nehody.
Musím se ještě zmínit o jedné nepříliš milé věci, která nás potkala spolu s poměrně milou blonďatou Slovenkou v Čopu. Šlo totiž o poměrně milou pašeračku cigaret, ježto nám způsobila menší nepříjemnosti. Kývnuvši na to, že jí převezeme každý plato cigaret, nevěděli jsme ještě, že s tím souvisí vyplňování převozních papírů, jména, bydliště atd…
Jeli jsme nočním vlakem, asi v 8 večer a jak přibývalo tmy, přibývalo i komárů. Tradiční prohlídka od Slovenských celníků byla vskutku zevrubná, batohy i my ven, postupně do budníku, co vezete apod… „Naše“ paní nás z povzdálí sledovala a v Čiernej nad Tisou se k nám připojila. Ve vlaku do Košic si ji už ale vytipovali celníci a my jsme jí plata sice vrátili, ale dokumenty jsme kvůli osobním údajům odmítli dát z ruky. Nebyla nadšena, to se ví. Zato my jsme si pořádně oddechli.
V Košicích jsme opět stihli vlak a tím zvládli kupodivu celý plán bez denního zpoždění jako cestou sem. Bylo asi 11 v noci a my jsme usedli k výborné brynze, houstičkám, máslíčku atd. do volného ležadlového vozně a ujížděli na západ ze země, kde vlaky chodí, až do své vlasti.
Cesta proběhla klidně, Pramen divů nezklamal, Tatry jsme také zahlédli a celkem jsme se i vyspinkali. Ráno raníčko jsme si zarajňakovali a molokem (koupeným včera ráno na trhu…) jsme zapíjeli houstičky s navýsost dobrým medem. Dali jsme si i poslední Baton a čokoládu a po osmé ranní jsme projeli Novým spojením na Hlavní stanicu tej našej dediny! Tož Tož dowidzenia na after party se všemi, kdo nikdy nebyli úplně…! Hospodi pomiluj nás i nadále.
Klára Černouhelnice