Návrat domů
Po páté hodině ranní, kdy horští ptáčkové vytáhli své, azbukou psané, písně a začali ТРИЛКОВАТ pod okny, vyhrabali jsme se z pelíšků i my, s po ránu neartikulovanými zvuky se vypravili před zahradu na „autobusovou“ „zastávku“ a spolu s Christoforou a dědulou čekali a mrzli…
Ale i my jsme se dočkali a přes naše nejčernější a nejsmradlavější noční můry byl „autobus“ naplněn tak akorát, vzduch dýchatelný a ke konci cesty jsme si i sedli! První přestup byl v Tiačivu, kde jsme vybalili snídani skládající se ze zásob výborného Černoústního chleba a úlovků z domorodého trhu neboli bazaru. Tento byl navštíven Jirkou a Klárou a obrán o ty největší pochutiny – rajčata („Chceme 10!“ „10 kilo??“ „Ne, kusů!“ „???“ „10 – štuků!“ „Á – prosím!“), víno za 6 Hřiven, džus „Smačnoho“ a nakonec i sírově vypadající údajně med. Pochutnali jsme si opět na faře, kde jsme také prozkoumali dvě CD, která jsme si jako úlovek též obstarali (cena jedné písničky ze 108 je v přepočtu necelá koruna…, to odpovídá). Po dvou hodinách jsme se vydali na nádraží, zcela zapomenuvše na ony „zakopané Hřivny“ na autobusové stanici a vydali jsme se vláčkem přes Chust do Čopu.
Nutno říct, že poslední den se sluníčko rozhodlo se vřele rozloučit a tak jsme se marně sháněli po vějířích… Ve vlacích jsme dospávali, jak to šlo a nakonec jsme se museli probrat na hranicích. Zde jsme se rozhodli pro poslední ukrajinské jídlo a navštívili jsme „Pizzerii“. Ale jak už to na Ukrajině bývá, objevíte-li NÁPIS, opakuji nic nezaručující NÁPIS na obchodě, nemusí to nutně znamenat, že tu najdete to, co si jako omezený Středoevropan představujete.
Vešli jsme tedy, plni očekávání, do skromně vyhlížející herny a když jsme se sháněli po pizze, odpověděla paní za pultem: „Pizzu? Ano, máme… Chcete ji? Je se šunkou a sýrem.“ Z pestré nabídky odin pizza jsme si nakonec vybrali. „A chcete ji ohřát?“ Ehm, asi ano… vyvedl nás dotaz trochu z míry. Ale po trojím ubezpečení paní servírkoprodavačky, že ji chceme s sebou, jsme si slavnostně odnášeli poněkud tvrdší langoš posypaný šunkou a postříkaný – snad majonézou či dokonce – smetanou.
Pizzu i další náležitosti oběda jsme spořádali a v určený kyjevský čas si šli koupiti lístky a v ještě jinačí kyjevský čas (ale taktéž přesně určený) prošli celní kontrolou. Bez nehody.
Musím se ještě zmínit o jedné nepříliš milé věci, která nás potkala spolu s poměrně milou blonďatou Slovenkou v Čopu. Šlo totiž o poměrně milou pašeračku cigaret, ježto nám způsobila menší nepříjemnosti. Kývnuvši na to, že jí převezeme každý plato cigaret, nevěděli jsme ještě, že s tím souvisí vyplňování převozních papírů, jména, bydliště atd…
Jeli jsme nočním vlakem, asi v 8 večer a jak přibývalo tmy, přibývalo i komárů. Tradiční prohlídka od Slovenských celníků byla vskutku zevrubná, batohy i my ven, postupně do budníku, co vezete apod… „Naše“ paní nás z povzdálí sledovala a v Čiernej nad Tisou se k nám připojila. Ve vlaku do Košic si ji už ale vytipovali celníci a my jsme jí plata sice vrátili, ale dokumenty jsme kvůli osobním údajům odmítli dát z ruky. Nebyla nadšena, to se ví. Zato my jsme si pořádně oddechli.
V Košicích jsme opět stihli vlak a tím zvládli kupodivu celý plán bez denního zpoždění jako cestou sem. Bylo asi 11 v noci a my jsme usedli k výborné brynze, houstičkám, máslíčku atd. do volného ležadlového vozně a ujížděli na západ ze země, kde vlaky chodí, až do své vlasti.
Cesta proběhla klidně, Pramen divů nezklamal, Tatry jsme také zahlédli a celkem jsme se i vyspinkali. Ráno raníčko jsme si zarajňakovali a molokem (koupeným včera ráno na trhu…) jsme zapíjeli houstičky s navýsost dobrým medem. Dali jsme si i poslední Baton a čokoládu a po osmé ranní jsme projeli Novým spojením na Hlavní stanicu tej našej dediny! Tož Tož dowidzenia na after party se všemi, kdo nikdy nebyli úplně…! Hospodi pomiluj nás i nadále.
Klára Černouhelnice