Pavučina


Klára Zindulková: Usť Čorná - Cesta tam a snad i zpátky (ale až po svatbě!)

Obsah

  1. Cesta na východ 24.–26. srpna 2008
  2. První „mašina“ dřeva středa 27. srpna
  3. Velký sviatok čtvrtek 28. srpna
  4. Rekonvalescenční den pátek 29. srpna
  5. Svatba sobota 30. srpna
  6. Krásná fotografická procházka neděle 31. srpna
  7. V podzemí divadla pondělí 1. září
  8. Bloudění na Krásné úterý 2. září
  9. Další robota středa 3. září
  10. Zážitky se ZILem čtvrtek 4. září
  11. Poslední tři kolečka a loučení pátek 5. září
  12. Návrat domů sobota 6. a neděle 7. září
  13. Fotogalerie

První „mašina“ dřeva

Středa byla tedy prvním dnem skutečně stráveným v Usť Čorné. Nejvíce práce tu měli „chlopci“, kteří nelenivše vstali před šestou ráno a spolu s dalšími několika se svezli na korbě náklaďáku korytem řeky do hor pro dřevo. Vrátili se až snad po desáté, kdy ještě hrdinně vyložili ony vytoužené špalky – i co dím – kusy staletých buků na hromadu před klášter a šli se konečně „narajňakovat“.

Příjezd se dřevem

My dievčiny jsme zase stihly uspořádat malý koncertík ve zdejším Domě pokojného stáří, kde jsme objevily i jednu česky mluvící babičku (češtinu ovládá krom ukrajinštiny, maďarštiny a slovenštiny…).

Následoval vytoužený oběd – boršč, smetana, bramboráčky, smetana, sodovka s obsahem kyseliny křemičité… Bohužel, tato kombinace měla mít ještě u některých z nás dohru, prozatím bylo ale vše v pořádku a my mohli jít robotovať. Nechť laskavý čtenář pochválí neúnavné pracanty, jež se až do klekání oháněli sekerami a kolečkem a více než třetinu ohromných špalků proměnili v úhlednou hromadu polen ve dřevníku. Jožka nepříliš úspěšně zkoušel pevnost „toporiesek“, ale naštěstí tu byl pan bodrý ukrajinský děda, jenž pokaždé hbitě vytesal nové. Jirku jsme zase jmenovali lesním mužíkem, neboť se v kalhotách barvy jehličí, a s výrazem vskutku urputným, oháněl sekerou až hrůza… Markéta O. dále tvořila pojízdnou kolečkovou spojku, kterou Klára nakládala a zbylé dvě dievčiny – Markéta s Maru – skládaly do budníku již hotová poleniska.

Ještě přede mší se začaly dostavovati první podezřelé příznaky. První je zpozoroval Jožin, který se nakonec rozhodl snědené jídlo „s díky vrátit“. Musím říct, že si skutečně vytrpěl své, zatímco my ostatní jsme se, ještě s chutí, pustili do večeře, které nechyběla pomazánka snad z kečupu kečupu? a smetany?? a dále klobása a majolka spolu s těstovinami a jakýmsi masem.

Na procházce

Málem bych zapomněla na velmi důležitou věc. V rámci navazování na předchozí generace jsme zvěděli, že tu byli před námi jistí Češi, jež zde zanechali na památku údajně českou specialitu – rýžový nákyp. Ten jsme si na radu sestřičky (hledící na něj trochu s nedůvěrou) už v úterý večer dali a i po další čas sloužil k obveselení přítomných, naplnění Jirkova žaludku a slovním (zatím pouze) přestřelkám.

Ani my Češi však nemáme ocelové žaludky a tak tuto legendu (vonící po droždí a vanilce) za chvíli nikdo jíst nechtěl. Nerada bych ale urazila či nedocenila Jirkovo oblíbené jídlo a tak vyzývám Tebe, zvědavý čtenáři: vyzbroj se lžící a v ledničce, ve velkém hrnci vlevo, máš možnost okusit sám!

Večerní hodiny strávil Jožka převážně na záchodě, Maru s Jirkou se zaměstnávali psaním všeličehos a Markétky s Klárkou obšťastňovali celý dům (doufaly bychom sestru Christofotu a její maminku a sestru vyjímaje, za což ale neručím) dramaticky ztvárněnými písněmi z pohádek a večerníčků. Po ostatními velkoryse strpěné plejádě výstupů jako: Miluju a maluju, Pod dubem, za dubem, Mniši jsou tiší a Nestíhám, nesvačím… jsme se pomodlili breviář k poctě zítřejšího svátku Panny Marie (u nás 15. 8.) a šli zalehnout.

V noci se zákeřná choroba jala vybírati si od Jožina další daň, musel být totiž odvezen na pohotovost, kde dostal černé uhlí a spoustu injekcí s protilátkami, jež snad u nás ještě ani nejsou známy…. Zdejší kapačky (ještě bez pojištění) kategoricky odmítl. Další obětí se stala i Klára, jež je též ocitla bez obsahu svého žaludku, stejně skončil i Jirka.