Pavučina


Klára Zindulková: Usť Čorná - Cesta tam a snad i zpátky (ale až po svatbě!)

Obsah

  1. Cesta na východ 24.–26. srpna 2008
  2. První „mašina“ dřeva středa 27. srpna
  3. Velký sviatok čtvrtek 28. srpna
  4. Rekonvalescenční den pátek 29. srpna
  5. Svatba sobota 30. srpna
  6. Krásná fotografická procházka neděle 31. srpna
  7. V podzemí divadla pondělí 1. září
  8. Bloudění na Krásné úterý 2. září
  9. Další robota středa 3. září
  10. Zážitky se ZILem čtvrtek 4. září
  11. Poslední tři kolečka a loučení pátek 5. září
  12. Návrat domů sobota 6. a neděle 7. září
  13. Fotogalerie

Svatba

Místní kostel vyzdobený
na svatbu

Sobota začala ve znamení časného vstávání, neboť se nás značná část sešla v šest ráno rozloučiti se s naší milou Maruškou u autobusu do Ťačivu. V sobotu se měla též konati další událost – svatba. Naše naivní představy starorusínského kroje se sice záhy rozplynuly, avšak velkolepý dojem na druhou stranu umocnili „šariky“ neboli balónky, jež se ve Vatikánských barvách dmuly pod klenbou, jakož i věnčily plot, svatební auto i vchod do cerkve.

Svatebčané

Ženich byl oděn v slušivý (– dle Jožina) bílý oblek a nevěsta v …ach jo, žádném kroji, ale klasických bílých šatech! Přítomni byli kromě rodičů šťastného páru i svědek a zvláště pak svědkyně oděná ve skutku sporý, o to však přitažlivější oděv, s nímž by se nemusela stydět na výuce salsy. Chlapci tyto šaty i jejich obsah hodnotili jednomyslně kladně.

Po obřadu jsme ochutnali dort, zhodnotili okem kritickým přítomné krásky a šli rubať. Naše myšlenky ode dřeva odbíhaly jednak k Marušce, jež se snad úspěšně vydala autobusem na západ, a také k Pavlovi, jenž se snažil dorazit tam, odkud jmenovaná týž den odjechala.

Další svatební
fotografie

Pavla jsme po telefonu navigovali na autobus směr Lopuchovo… „Ono za Usť Čornou ještě něco je??“ zněla překvapená odpověď. Z Ťačivu se sice dostal poněkud alternativně, avšak s 15 kilometry v nohách, vystřídavše několik aut a o 10 euro lehčí, dorazil jmenovaný kolem půl 10 ráno v neděli za námi, čímž nás vlastně vzbudil.

Proč byla skupina chabrých pracovníků tak unavena? Inu, dobrá otázka. Chabří pracovníci dostali totiž předchozí večer od sester nabídku sdíleti s nimi radostnou atmosféru u ruské komedie „Sněžní psi“. Souhlasili jsme s možnou účastí a po večeři asi o půli deváté jsme se dočasně usadili v jídelně na koberci. Nutno ovšem zmínit, že tento „dočas“ jsme původně neplánovali prodloužiti do tří ráno.

Za všechno může svatba! Kvůli svatebnímu polibku – který nebyl – se rozpoutala zasvěcená debata na toto téma a zajímavá diskuse na sebe tedy nenechala dlouho čekat. S přibývajícím časem a ubývajícím světlem (kdy nás sestry občas chodily zkontrolovat, divě se, že nedáme přednost Sněžným psům) jsme si zvládli předat zasvěcené i teoretické zkušenosti o vztazích a lidech, co se líbí klukům na holkách a opačně, prodiskutovali jsme všechny smíšené akce a dokonce i v našem jednoznačně pravověrně katolickém spolku jsme se jemnými nuancemi dokázali rozdělit na ortodoxnější a liberálnější křídlo. Probrali jsme celibát, kněze, svatby, děti, stany, koupání a spoustu dalších věcí, jež jsou jen těžko vyřknutelné a o to méně přenositelné na papír. Asi ve dvě jsme za účelem brzkého ulehnutí zhasli, což debatě ještě výrazně napomohlo.

Ve tři ráno jsme už skutečně usínali a tak jsme – ač neradi – odsunuli svá malátná těla vzhůru po vrzajících schodech a s vidinou nepracující neděle se nechali vzbudit až zmíněným příchozím Pavlem.