Pavučina


Klára Zindulková: Usť Čorná - Cesta tam a snad i zpátky (ale až po svatbě!)

Obsah

  1. Cesta na východ 24.–26. srpna 2008
  2. První „mašina“ dřeva středa 27. srpna
  3. Velký sviatok čtvrtek 28. srpna
  4. Rekonvalescenční den pátek 29. srpna
  5. Svatba sobota 30. srpna
  6. Krásná fotografická procházka neděle 31. srpna
  7. V podzemí divadla pondělí 1. září
  8. Bloudění na Krásné úterý 2. září
  9. Další robota středa 3. září
  10. Zážitky se ZILem čtvrtek 4. září
  11. Poslední tři kolečka a loučení pátek 5. září
  12. Návrat domů sobota 6. a neděle 7. září
  13. Fotogalerie

Krásná fotografická procházka

V neděli jsme tedy byli mrtví dosti všichni a tak jsme se zvládli vyhrabat až na snídani a mši o půl dvanácté místního času. Á, to mi připomíná, že jsem dosud nepředstavila zdejší kněze!

Počítala-li by se důstojnost úměrně obvodu pasu, pak velebnějších otců abyste pohledali. Starší – a také v tomto směru o něco důstojnější – je zřejmě přímo odsud, dobře zpívá a při jeho hřejivé promluvě snoubencům i nám všem jihly oči. Mladší, avšak brzy jistě stejně velebný otec, je (dle Markéty) svým zjevem spíše řezník, svou kněžskou roli ale zvládá (má-li mikrofon a nemusí-li pak posílat úplatky do sakristie) bravurně. Nejdůležitější slovní spojení – Hospodi pomiluj, Slava Tobě a „Svatý Bože, Svatý Kripkij, svatý nesmrtný pomiluj nás“ – už jsme si i s nezbytnou melodií vryli do hlasivek a s radostí je na vhodných místech v liturgii vyřváváme.

Na výletě

Dokonce i Pavel už si pamatuje, že k úspěšnému zvládnutí přijímání stačí roztomilá formulka: „Zakloniť hlavu, usta otvoriť!“ Nedělní odpoledne jsme se rozhodli stráviti akčně a někam vyrazit! Po dvou hodinách oběda jsme se zvedli a vrcholem našeho fyzického úsilí se stala „krásná … fotografická procházka k vodopádům a peřejím“. Cesta po zrušené trati se ukázala být nejen úzkorozchodná, ale též úzkoprůchodná. Střídali jsme tedy balancování nad čirou, průzračnou, stejně průzračnými PET lahvemi pokrytou Těresvou a prodírání ostružinovým houštím. Bílý kůň, kterého jsme s překvapením objevili za dvěma přelezenými ploty, se nám ale líbil.

Po stopách zmizelé železnice

Po drobném odpočinku s posilněním třetí příchutí БАТОНу (Batonu) jsme rozhodli nepokračovati kravskou cestou plnou „nášlapných min“ a zvolili místní silnici, kterážto cesta se nám zdála přeci jen o něco méně dobrodružná. Zatímco známá silnice do Usť Čorné jevila souvislý povrch přerušovaný dírami, toto pokračování dále do hor se lišilo tím, že se skládalo především ze souvislých děr přerušovaných občas povrchem…

Vodopády či spíše peřeje byli skvostné (sestry je popisovaly jako „voda, ščo něpadá, ale tak harno teče“) a my u nich vydrželi sedět či ležet dlouhé minuty pozorujíce silný zpěněný proud, mohutné vlny a Jirkovu mokrou hlavy objevující se a mizící ve zmíněném vodstvu.

Tu voda hárno húčá

Po skončení pauzy o délce následné cesty jsme se simultánně zvedli, vylovili Jiřího a vydali se silnicí zpět. Po krátké pauze u Dřevorubce se došlo domů do monasteria na večeři – karbanátky s rýží a znaveně se ulehlo na náš oblíbený koberec u skříňky. Brzy nás ale zlákala plánovaná vidina Markéto-Klárovského masérského salonu a přesunuli jsme se vzhůru, kluci s Markétou D. však ještě předtím stihli navštívit místní pohostinství a okusili pelmeně a pivní kvas.

Poté jsme zalehli k nám do pokoje a doufali, že se na nás sestřičky nepřijdou podívat, aby nám daly dobrou noc. Pohled na odhalená mužská záda by je nemusel naplnit rajskými představami o naší bezúhonnosti. Pro pořádek musím dodati, že tato podezření by byla naprosto bezpředmětná.

Blahem tiše vzdychající majitelé jmenovaných zad byli za chvíli vystřídáni oběma masérkami, jež musely (bez oplátky příslušných chlapců) své umění vyzkoušet vzájemně. Tuto noc usínaly naše kostry s příjemně protaženým pocitem, voníce masážním olejem eukalyptového aroma. Tím ale skončil náš odpočinkový den.