Pavučina


Klára Zindulková: Usť Čorná - Cesta tam a snad i zpátky (ale až po svatbě!)

Obsah

  1. Cesta na východ 24.–26. srpna 2008
  2. První „mašina“ dřeva středa 27. srpna
  3. Velký sviatok čtvrtek 28. srpna
  4. Rekonvalescenční den pátek 29. srpna
  5. Svatba sobota 30. srpna
  6. Krásná fotografická procházka neděle 31. srpna
  7. V podzemí divadla pondělí 1. září
  8. Bloudění na Krásné úterý 2. září
  9. Další robota středa 3. září
  10. Zážitky se ZILem čtvrtek 4. září
  11. Poslední tři kolečka a loučení pátek 5. září
  12. Návrat domů sobota 6. a neděle 7. září
  13. Fotogalerie

Bloudění na Krásné

Úterý – krásné úterý! Markéta D. měla před odjezdem slíbený výlet na Krásnou, ale bez práce není polonina a tak jsme dopoledne přeci jen strávili dřevem. Dívčí část (za niž mohu mluvit) byla lehce fyzicky indisponována pokaždé z jiných důvodů, ale zpívati jsme samozřejmě nepřestaly…

Výlet na Krásnou

Po dobrém brzkém obědě jsme sbalili saky paky, foťáky, pláštěnky a co hlavně – BATONY – a vyrazili po ohnivé debatě vzhůru po rudé značce. Cesta nás vedla dál a dál, kde ostružinka s ostružinkou slavily své plesy, my nelenili a plnili své chřtány touto slaďounkou hmotou a vykračovali v dál po stopách ZILŮ. I Jirka nás dohnal, poté co adoptoval kdesi přírůstek do batohu ve skleněné, průhledné lahvi.

Na Krásnou poloninu jsme došli za odhadnuté dvě hodiny, tedy před čtvrtou a dali si kromě much výborný oběd – borůvky, chleba, máslo, brynzu, sušenky, čaj, papriku a jali se dobývat úplničký vrchůlek.

První z řady našich kreací

Zde jsme se tak zalíbili sami sobě, že jsme ze samé radosti podřídili Jirkův foťák samolibým účelům a nafotili pásmo fotek „Turisté se baví“. Když jsme se donasyta naskákali, nalehali, napísmenkovali a nastáli před objektivem, začali jsme scházet dolů.

Dobromyslná „hrupa“ lidí kol náklaďáčku nás zlomyslně odnavigovala do chřtánu bukového lesa, jehož svažující se ostroh měl končit za prvním domem vesnice. Co dodat? Neskončil… Cesta se však dramatizovala postupně. První část tvořil sráz krásného bukového lesa, jehož listím jsme se, svižněji než jsme snad původně zamýšleli, zbrouzdávali dále. Večerním světlem jsme byli okouzleni a následky západu slunce (jimiž je myšlena zejména přibývající tma) nám došly až v dalším stadiu cesty. Bukovou skluzavkou jsme chtě-nechtě doklouzali až – k potoku. Vydali jsme se tedy po jeho břehu a záhy ostroh skutečně končil – soutokem.

Trojplošník?

Inu cest na výběr mnoho nebylo a tak jsme pro další postup zvolili koryto této roztomilé bystřiny a jej obklopující balvany a kmeny. Musím říct, že s ortézou na pravé ruce to jde výtečně. Markéta D. vám taky jistě potvrdí, že bolavé břicho též napomůže. I Jirka by mohl tvrdit, jakou radost mu dělá tuto trasu absolvovat s foťákem, Pavel a Jožin s batohem atd.

Díky naší sehranosti, ochotě, spolupráci a ohleduplnosti jsme tento kus zvládli bez větší úhony. Když už potok přestával býti průchozím, nepohrdli jsme jeho pravým břehem o náklonu více než velkém (shodli jsme se na 55°) a urputně slézali dál. V tento moment si někteří a záhy všichni začali uvědomovat, že „Ó, Pane, zhasíná den“ a sluníčko když zajde – je noc. Po chvíli jsme ale zjistili, že na onom srázu, po němž se škrábeme, jest sotva znatelná kamzičí cestička – i pustili jsme se po ní. Jak tma houstla, přicházely na nás zbožné, světlé a cestovní myšlenky – i začali jsme pěti – Na cestu s námi, Rozžíhá, Moje malé světélko, Slunce Kristovy lásky, Slunce ať svítí, Svý kroky rozezpívej…

Společně s dalšími a dalšími nápěvy se nám cesta měnila pod nohama a až na občasné problémy s překonáváním strmých lesních potůčků se stávala skutečně cestičkou. Jednou jsme se zastavili, bychom napojili alespoň žíznivé žaludky, pro všechny případy alespoň vytáhli čelovku a pokračovali.

Naše zásoby byly opovážlivě malé – 3 БАТОНy, něco vody a čaje a flašku Jirkovy vodky. Naše výhledy byly chmurné – ztraceni v bukovém lese nad strží, tma přede mnou, tma za mnou, šestice zbloudilá v neznámé a divoké zemi plné nečekaných nástrah a přinejmenším středně velkých medvědů.

Ale ochranitelská ruka adresáta našich písní se ukázala opět býti pevnou a prozíravou a tak jsme slézali bystřinou po kluzkých kamenech až do šera, pak našli stezičku a za úplné tmy narazili na cestu, po které už se zpívalo lépe. Náhle Jóžinek uviděl světélko a všechny Mařenky a zaradovaly a jaly se ho následovati. A tu – dědina smetanou a nákypem oplývající, v měsíčním svitu městečko Orion jak z reklamy, světélka v nočních tmách, domov do neuvěřitelna expandující psí populace zvyšující jeho specifický pach i chlupatost. Domov náš, konečně pryč z borů šumících po skalinách a poloninách, země ukrajinská, země zaslíbená, pokoj lidem dobré vůle a na zemi mezi lidmi mír, sláva budiž Bohu velikému – až na ВИКІ ВИКІВ. АМІНЬ

Za zpěvu slavných velikonočních aleluja o vítězi, jež z hrobu svého právě vstal, jsme vítězoslavně vtrhli na čísi zahradu a zde se nechali odkázat, zabloudivše mezi vinnou révou padesát metrů od monasteria.

Уст jako Usť Čorná

V této opojné náladě jsme byli šťastně přivítáni o něco tiššími sestrami, které se pokojně modlily v kapli. Že jsme opilí si asi jen myslely. Poslední večer s Markétou hravou jsme samozřejmě museli strávit dle jejího gusta a tak jsme pokračovali v oblíbeném slovním hokeji neboli utajeném fotbalu. Oblíbeným písmenem bylo jednoznačně E (-skymák, -vropa, -rotika, -mpatie, -nergie…). Hráli jsme, až se z nás kouřilo, seděli u nás v pokoji a bylo nám dobře. Pokračovali jsme akční hrou „spacáky“ a poznávali jsme tak své kotníky, malíčky, lokty, uši… z nich čouhající.

Spát jsme šli nijak „skoro“, protože se nikomu nechtělo loučit a zalehnout a minimálně v pokoji holčičím (tedy „komnatě dievčinek“) bylo slyšet (tedy, doufají, že nebylo) živý hovor až téměř do svítání. V šest ráno Markéta úspěšně odjechala do Tjačiva a zjevně se jí podařilo i použít svůj drahý papírek, neboť se vzápětí vydala směrem k Atlantskému oceánu. A my se po rozloučení uložili opět do spacáků a zmoženi nedostatkem spánku a přebytkem pohybu, zatuhli jsme téměř do hodin poledních.