Pavučina


Velikonoce

9. – 13. dubna 2009

Obsah

  1. Zelený čtvrtek 9. dubna Léta Páně 2009
  2. Velký pátek 10. dubna
  3. Bílá sobota 11. dubna
  4. Neděle Vzkříšení Páně 12. dubna
  5. Velikonoční pondělí 13. dubna
  6. Fotogalerie

Zelený čtvrtek

Velikonoce jsme dlouze a svědomitě připravovali, to nemohu říct. Vlastně nám stačilo vědomí, že se budeme veselit ve Vysokém Veselí, že tam budeme my, Pavel s Jendou a blíže neurčené množství cigánských děcek, více netřeba plánovat. Modli se, pracuj a hraj si – to zvládneme z fleku, nestarejte se, co budete jíst a kde spát – to nám jde na jedničku a zpěvem oslavujte Pána – na to se těšíme už od loňska.

Přece jen nás však dostihly povrchní starosti běžných smrtelníků a tak včera byly domluveny takové dataily jako sraz, nákup potravim a způsob cesty.

Slunce bylo již dvakrát blíže k západu než jihu a Pavel s Markétou blíže Jičínu než Praze, když jsme se s Klárou potkali na Kulaťákově náměstí. Nezasvěcený pozorovatel by rozhodně nehádal, že nechceme svá zavazadla odložit, ale naopak znásobit v nedaleké samoobsluze. Prodírajíce se davy pokojně nakupujících občanů s velkými krosnami, batůžkem, kytarou a plným nákupním košíkem, vyvolávali jsme zděšení jen maličko. Misi jsme úspěšně zakončili u pokladny a ověšeni jak dva vánoční stromečky, svezli jsme se stotřicetšestkou ke Gothardovi. Cestou jsme zvládli odeslat Pavlovi a Markétě dva dlouhé seznamy uvozené slovy „MÁME:“ a „NEMÁME:“.

V hustých oblacích kadidla jsme se potkali s Vaškem a Aškou a po zdárném absolvování slavných obřadů jsme vyrazili k Hradčanské. Naložili jsme do červeného draka naše batožiny, avšak přece neodjedeme, když u Chvalů mají připravenou večeři, že. Spořádat kus kuřete, podrbat Molynu a další neodkladné záležitosti nějaký čas zabraly, navíc jsme nedopatřením snědli všechny brambory a málem jsme museli vařit nové.

Prostě se slunko dávno uložilo ke spánku, když vyjíždíme vstříc snědým zítřkům. Kličkujeme stověžatou matičkou měst, nabíráme benzím, v rámci zlepšení orientačních schopností vozu se střídáme za volantem a úspěšně míjíme přeškrtnutý nápis „hlacní město“. Aška se vrací za volant a zanedlouho, přehlédnuvše značku „dej přednost protijedoucím vozidlům“, dává příložitost k celovelikonočním vtipům na svoji adresu.

Dálniční známku nemaje, jsme odsouzeni k cestě přes města Chlumec a Poděbrady i malé vesničky jako Nouzov, který je tak nuzný, že tam nemají ani chalupu. Cesta nám dobře utíká v družném hovoru i konzumaci chleba s brynzou a v pravidelných půlhodinových intervalech ujišťujeme P+M, že za půl hodiny jsme tam.

Avšak každá kniha má poslední stránku a každý vlak koncová světla a tak i my přijíždíme k našemu cíli. Městečko nás vítá nečekaně – mávají nám červenou baterkou a vysoký policista vesele losuje ze štosu zelených karet tu výherní (rozuměj platnou). Slovem „Bingo“ nám oznamuje, že se povedlo a že můžeme pokračovat v cestě.

Na faře se vítáme s ostatními a P+M nás překvapují přichystanou poslední večeří. Pavel láme nekvašený chléb a nalévá víno…

Ještě jedno překvapení je však na cestě – z ničeho nic se objevují čerstvě vytištěné deníky z Usť Čornej.

Utahaní jako koťata z předchozích dní i plni dojmů z toho dnešního, odebíráme se po půlnoci na kutě.

Velký pátek

Vstáváme hodnou chvíli po slepicích a scházíme se u skromné snídaně. Řešíme důležité dilema, zda je více postní jísti chléb suchý či s margarínem. Pro jistotu vyzkoušeno obojí.

Naše nejčernější obavy, že fara bude od samého rána v obležení tmavušek, se naštěstí nepotvrzují. Ale ještě není ani umyté nádobí a ozývá se zvonek a ťukání na okno. Ano, hádáte správně, opravdu to není listonoš. Přede dveřmi na nás čeká několik děcek a prý mají přijít další. Bereme míč, friss-bee a ringo kroužek a házíme si na dvoře. Vším a nejlépe na jednoho člověka. Naprosto ideální hra na naučení jmen a vyčkání na ostatní, co mají přijít.

…jakou měla barvičku?

Po chvíli ja nás více než dost a vyrážíme po třídě Zahraničních hrdinů, jak se tady nazývá nejdůležitější ulice, na louky za městem. Po cestě pár děcek mizí vyřídit neodkladné záležitosti, například zakoupit kružítko, ale u Šamků doplňujeme stac, takže součet zůstává nezměněn, to jest nepočítaně.

Jsme na místě a začínáma jako typický nepřipravený skautský vedoucí otázkou: „Děcka, co myslíte, že si teďka zahrajeme?“ „Na auta,“ vykřikuje kdosi. Nenecháváme se zmást naprosto neznámým názvem: „Výborně, na auta. Růženko, zvládla bys ostatním vysvětlit, jak se to hraje?“ Začínáme tedy hrou na auta, což je vlastně normální mrazík, při kterém se vykřikují názvy aut. Děcka pravidelně střídají „BMW“ a „bavorák“, jistě podle typu rodinného vozu. Plynule navazujeme hrou „na zvířátka“ a „na kytky“. Určitě hádáte správně, jak se hrají.

Velký úspěch sklidila i hra, při které se musíte co nejrychleji chytit právě vyřčené barvy i vyměňování se v kolečku okolo slepého chytače.

Děcka všechno velmi šikovně prokládají otázkami: „Půjčíš mi foťák?“, „Uděláš mi letadlo?“ a „Vezmeš mě na koníčka?“

Naštěstí je už pravé poledne, takže se loučíme a jdeme se naobědvat. Čeká nás porič, možná spíše spořič.

…a ještě
mnoho
dalšího!

Avšak děcka nám nedopřejí ani pořádnou siestu. Před faru, kde všichni sedí, přicházím o minutu později a nestačím se divit. Tužkou na oči jsou zkrášlena nejen místní děcka, ale hlavně „velký děcka“. Kreslit po někom jiném tmavušky baví natolik, že se na chvíli dokonce zapomenou ptát, zda jim nepůjčíme mobil. Zanedlouho máme všichni obličej pokrytý obrázky a nápisy, nejoblíbenější jsou samozřejmě senzační odhalení stylu P+M = ♥.

Různými přípravami, třeba řezáním děravých papírků na svíčky („Ne, Sandro, opravdu nebudeš zkoušet, zda řezačka uřízne klacek!“) a nácvikem pašijí jsme strávili zbývající čas do obřadů. Bylo to pěkné, akorát já a Pavel jsme přes veškerou snahu o zachování důstojnosti obřadů předvedli první díl našeho večerníčku nazvaný Pat a Mat ministrují.

Večer byly konečně vyslyšeny prosby Markétky, ktará přijela v průběhu obřadů a už od první chvíle ji bylo vidět na očích, že si chce něco zahrát. Za nadšeného souhlasu většiny jsme zasedli okolo Citadely. Manšina, tvořená pouhou, avšak celou Klárkétou, zasedla na opačném konci stolu okolo domina s dopravními značkami. Po nezbytném vysvětlení pravidel jsme coby králové, žoldnéři, mágové i kněží počali stavět hrady, hospody a hřbitovy. Koho by napadlo, že tyto drobné události v dávném středověku budou mít dalekosáhlé následky. Mohl někdo tušit, že z drobné, nepodstatné šarvátky, kdy jsem Ašku zabil a několikrát okradl, vzejde plamen války, který zachvátí celou zemi a boje zahoří od Krymu po Litvu? Každopádně se tak stalo a nepřátelství na život a na smrt opustilo hranice hracího plánu.

Pokračovali jsme hrou Bang! Ano, hádáte správně, kdo na koho střílel. Válka pokračuje na všech frontách.

K dalšímu programu nás vlastně postrčil jakýsi zemědělec z děrevni opodál s několika policisty. Litovali, že už se nedrží přes noc stráž u Kristova hrobu. Slovo dalo slovo, oni začali a my postupně pokračovali v bdění až do rána. A byli jsme moc rádi, že nás tito nám neznámí sousedé k tomu takto postrčili.

Bílá sobota

I přes noční bdění se u snídaně scházíme v poměrně aktivní náladě a rozdělujeme se do několika skupin, které chtějí nezištnou prací dosáhnout věčné blaženosti (nikoli osvobození, to je něco jiného).

Skupinka vybavená lopatou a krumpáčem ve složení Pavel králický, Jenda a Jirka míří na konec Veselí pomoci sousedovi s kopáním plynové přípojky. Neodmítnuvše přísun chlazeného vitamínu B, podařilo se jim jak dokončit úzký osmdesát centimetrů hluboký výkop v lepivé jílovité půdě, tak si dobře pokecat navzájem i s dotyčným sousedem a jeho kamarádem.

Zbývající dva Pavlové a Vašek vyrazili vozit jakési větve z vesnice na hřbitov či ze hřbitova za vesnici, již nevím přesně. Vzhledem k tomu, že následně jsme žádné nevhodně ležící větve nespatřili, považujeme jejich úkol také za splněný na jedničku.

A co podnikl čtyřlístek slečen spolu s červeným Formanem? Tyto se vydaly do Jičína nakoupit. Po jízdě, kterou vzhledem k jejich orientačním schopnostem můžeme směle označit za okružní, přistály opět ve Veselí, vyložily zakoupené pochutiny a vyprávěly o mnoha dalekých krajích.

Když se pracuje, musí se jesť! Pustili jsme se proto do přípravy špaget s více než dobrou omáčkou a následně to s láskou vše snědli. Mytí, utírání a uklízení nádobí se stalo ideální příležitostí pro různé slovní rýpání, cákání vody, strkání hadru na nádobí za krk, kousání a ještě zákeřnější způsoby pomsty. Kdo komu netřeba již zdůrazňovat. Jedině snad podotknu, že rafinovanost boje i ztráty jsou na obou stranách zatím vyrovnané.

V tuto chvíli se některá děcka těší na Aškou slíbenou projíždku červeným přízrakem, ostatní na fotbalový zápas. O prvním nemohu podat zprávu, ale fotbal měl úspěch. Jenda s malými špunty hrál různé jiné hry a my utvořili dva náhodně rozdělené teamy. Jak jsme zjistili, místní si s míčem až tolik nerozumí, o to více je to však baví. Což bylo super, protože jsme si dobře zahráli i my a zavládla všestranná spokojenost.

Po osprchování a chvilce oddychu jsme šli s klukama a PavlemR domluvit a nacvičit ministrování. Dziewczyny mezitím, s pomocí několika děcek, připravovaly večerní hostinu. Co všechno bylo ukuchtěno, upečeno a vytvořeno zmíním následně.

Klárkéta se rozhodla dodržet tradici a tak upekla beránka (ne, ta hlavička by držela i bez párátkového opěrného systému!) a mazanců… kolik nakynulo.

Očekávání posledního soudu
s připravenou polnicí

Nutno zmínit kulturní zážitek, který nám zajistila Aška s Pavlem hrajíce na trubku a harmoniku písně cikánské i polsko-ukrajinské. Hudební produkci jsme ocenili jak my, tak děcka stojící v oknech. Postupem času se však tato uchu lahodící produkce změnila v „nacvičování na cikánskou svatbu“. Pod tímto krycím názvem je nutné si představit grupu muzikantů hrající na rozličné nástroje, nikdo však na ten, na který umí.

Jak to dopadlo bohužel nepovím, protože s Pavlem vinořským jsme se pustili do vaření čočkové polévky. Vlastně jsme k tomu přišli jako slepý k houslím (ó jak příznačné přirovnání), holky nám ukázaly na hrnec čočky plovoucí ve studené vodě se slovy: „Dodělejte to, jdeme cvičit žalmy na Mši.“ Pokračujeme tedy v našem úspěšném seriálu epizodou „Pat a Mat vaří polévku“. Přes různé nečekané zvraty – například: „Naředíme to na trojnásobek!“, „Co tam ještě dát – třeba pět cibulí?“, „Pozor, pálí se nám jíška!“ jsme operaci dovedli do vítězného konce a nejen to, všichni si večeři pochvalovali.

Najednou se ozývá nezaměnitelné zvonění a my marně přemýšlíme, kde se TADY bere tramvaj. Chyba lávky, tahle tramvaj nikdy nebyla tak úplně, přijel totiž Ondra se svoji Škodovkou.

Odebíráme se na Vielký Sviatok do cerkve. Slavnost se vydařila – ani jsme tentokrát nic nepokazili, čili oheň se rozhořel, Klára úspěšně zazpívala faraony, Vašek + Pavel + Jirka ministrovali alespoň za tři (takže předmět splněn) a tak vůbec.

agapé na faře

No konci Pavel neopomněl všechny pozvat na faru, takže nad hostinou, co holky připravily, se sešli hosté zblízka i zdáli, mladí i staří, světlí i tmaví… a společně chválili Pána. Pavel Rousek vytáhl kytaru, a tak zpívali, jedli, pili a povídali. Nutno ještě zmínit co jedli – stoly se prohýbaly pod chlebíčky, mazanci, ovocným salátem, štramberskýma ušima a mnoha jinými vybranými lahůdkami.

Avšak i přes skvělou atmosféru nás hosté postupně opouštěli a okolo půlnoci jsme zůstali sami (teda s pořádnou kopou jídla a slušným množstvím vína). Večer pokračoval ve znamení Kontaktu. Zvídavé čtenáře odkazuji na deník z Usť Čorné či na Markétku, která vám mileráda vysvětlí pracidla a ještě radši si hru zahraje. Hrát, povídat a hlavně zpívat jsme vydrželi ještě hodnou chvíli, následně uklidili a umyli všechno nádobí a odebrali se na kutě.

Neděle Vzkříšení Páně

Ráno bychom na Mši asi nevstali, nebýt toho, že nás probudil velebný zvuk žalmů (zpěváci však nebyli velební vůbec, abych neuvedl Ukrajince v omyl).

1, 2, 3, 4, 5, – cos to, Pavle,
cos to sněd?

Po Službě boží jsme se pustili do přípravy oběda. Že nám však bylo líto trávit pěkný den v kuchyni, posedali jsme si na zápraží okolo brambor, masa, cibule a několika nožů a táhli svorně za jeden provaz s úmyslem vytvořit co nejlepší pokrm (k našemu zvelebení, že ano).

Dovedení práce do vítězného konce nacháváme na dziewczynách a razíme na dřevo. Šalinó vyjíždíme směrem k její domovské stanici, čili Шапинграду, avšak na výhybně u lesa odbočujeme na slepou kolej a vydáváme se na lov. Chycena byla asi desetimetrová kláda a sekerou dobyt o něco kratší pahýl. Tak hej rup, hezky na ramena a neseme. Na střechu naše úlovky připevňujeme gumicuky, které mají už svoje nejlepší léta za sebou (pokud tedy nějaká lepší léta měly), k našemu překvapení ale drží spolehlivě náklad až do cíle. Na dvůr přijíždíme triumfálně stojíce na náraznících za neutichajícího zvonění a hned se pouštíme do řezání a štípání. Díky naší spolupráci a pracovitosti je oheň na večer, alespoň co se týká paliva, připraven.

V jídelně se scházíme jak švábi na pivo, přesněji řečeno jako chabří pracovníci na brambory-se-smetanou-a-řízkem-z-krkovice-dohromady-zapečené. Zcela nasyceni a spokojeni zahajujeme slastné nicnedělání. Po chvíli se rozhodujeme zahrát si Královské rošády. Úvodní část hry skutečně dělá čest svému jménu – stále se přesunujeme po okolí fary a hledáme místo s dostatečně pěknou trávou a ne moc silným větrem, kde by Aška mohla být na sluníčku, Ondra ve stínu a Vašek v polostínu. Třikrát hurá, nalezeno, takže můžeme začít s intrikami prostřednictvím našich šermířů, čarodějnic, cestovatelů, Romeů a Julií.

…taková…pššt…
šeptací…hra!

Zrovna když je hra v nejlepším, objevují se děcka. Ve snaze hru dohrát, napadá Pavla spásná myšlenka: „tohleješeptacíhra poďtesiknámsed­noutahrajteta­ky alehlavněnesmí­memluvit tobychomtomoh­lirovnouzabalit“. Zní to neuvěřitelně, ale ve dvojicích s místníma děckama jsme šeptací hru dohráli až do konce.

Následně jsme se rozdělili na dvě grupy (podle barvy očí, jak jinak), z nichž jedna malovala vajíčka a druhá vyrazila vyrábět pomlázky. Díky naší schopnosti hledat vrby i vrozené řemeslné zručnosti se tato operace protáhla až do večera.

Ihned po odchodu klukú všech barev (početný to zástup se záhy omezil na ty „naše“ a Barnyho) se dvanáctičlenná rota dívek 3–23 let vrhla do jídelny, jižto i s kuchyní obsadila. Domnívali jste se dosud, že malování vajíček je poetická, tichá, možná až příliš tradiční práce v sedě? Možná, že byste, milí čtenáři, změnili názor, kdybyste mezi míhajícíma se rukama a nohama zaslechli výkřiky jako:
„Já tam naleju tu vařící vodu“ „Ne – já!“ „Dej to sem!“ „Pusť mě…“
„Růženko néé – do lepidla namočit a pak hodit do barvy, to nebyl nejlepší nápad…“
„A já chci mít barevný taky ruce“ – šup

Játam nasypubarvu-
-onamiukradlavajíčko-
-dejsemtolepidlo!

Ve snaze snížit na pár vteřin počet žadonících rukou plných syrových i vařených vajíček, horkých konvic, sklenic s barvou a lepidla jsme tři nejmladší poslali pro „pár kytiček či lístečků“, něčeho, co by se dalo obtisknout na vajíčka – kupříkladu trojlístek či sedmikráska. Co jsme jim však měly říct, když se za chvíli vrátili a s láskou v něžných černých očích nám k nohám složily náruč čerstvě orvaných narcisů?

Nutno ještě podotknouti, že touto biologickou zbraní si udobřovaly náš hněv kdykoli něco provedly. Zdroj této obětiny se nám podařilo vypátrat bohužel až příštího dne kdy jsme si cestou do kostela všimli četných, úhledně upravených řádků – narcisových listů, zdobících zahradu kostela. Odkud byl podezřele hřbitovně vypadající věneček, jímž si nás také jednou usmiřovaly, jsme se už (raději) nedozvěděli.

Po návratu jsme uvedli večerníček „Pat a Mat jdou pro pruty na opékání buřtů“. Zápletku popíšu jen ve stručnosti. Hrdinové vyrazili doprovázeni skupinou mimořádně zlobivých děcek. Při první příležitosti se jim pokusili zdrhnout a úspěšně zmizeli v labyrintu Veselských uliček. Jaké však bylo jejich zklamání v okamžiku, kdy zjistili, že zahradnické nůžky zůstaly Růžence. Po znovunabytí této nezbytné pracovní potřeby ořezali alej na rybníce. Epizodu završili šermířským soubojem při návratu na faru, kdy zlomili většinu těžce nabytých prutů.

„Když Bůh řekl, Abraháme…“

Zlatým hřebem večera byl oheň, na který dorazilo nepočítaně děcek i dalších hostů. I když vzhledem k náročnosti to někteří z nás hodnotili spíše jako poslední hřebíček do rakve. Zábava začala opékáním výrobků buřtům podobných a pokračovala tancem za zvuků harmoniky, trubky, kytary i flétny. Úspěch sklidila i Pavlo-Markétiná výuka polčíku a valky. Během večera někteří z nás museli odmítnout i množství nabídek ke sňatku, chození či něčemu takovému. Totálně vyčerpaní jsme po desáté hodině odeslali děcka do jejich domovů a zesedli v jídelně.

I přes únavu, která se nevyhnula nikomu, se nám nechtělo jít spát a tak se zpívalo i povídalo až do ranních hodin. Dokonce byla snaha přezpívat celý zpěvník od Boba Flídra, ale myslím, že se nakonec na poslední stránku nedostalo. Za zmínku stojí jistě i obřad stínání berana, avšak ten můžete shlédnout na videu pořízeném samotným katem, takže se o něm nebudu rozepisovat.

Velikonoční pondělí

Nedáte-li malovaný –
 – a co bychom nedaly!;)

Ráno s klukama překonáváme vrozenou lenost a vstáváme dříve, než je nutné, abychom slečnám připravili překvapení. Pokud tedy za překvapení počítáme naběhnutí do pokoje s pomlázkami v ruce (ó, jak nečekané). Překvapeni jsme hlavně byli my vykoledovanými vajíčky. Byla malovaná, avšak bez skořápky. Představte si volské oko posypané rozličným kořením a potravinářskými barvivy. Tyto kuchařsko-malířské výtvory jsme s jistou dávkou nedůvěry snědli a pak se odebrali na Mši. Po požehnání se pomlázky znovu pustily do práce.

Místní obyčeje jsme však poznali důkladněji, než jsme plánovali. Děcka nás totiž ukacala, abychom s nima šli koledovat po vesnici. Za zmínku stojí hlavně návštěva dvou cigánských rodin, jejichž jména si už bohužel nepamatuju. K prvním jsme přišli lehce nevhod, což je diplomatický výraz pro vpadnutí do domu ve chvíli, kdy se celá rodina nachází v jedné posteli. Zato u sousedů z nás měli očividně radost a odešli jsme každý s vajíčkem v kapsa a několika panáky vodky v hlavě.

Kulturní expedici jsme včas ukončili a vrátili se do základního tábora, kde jsme se ochotně připojili k druhé polovině naší výpravy detailně studující trávník za farou. Protože nezasvěcený pozorovatel by náš výzkumný program mohl chybně označit za odpočinek či zahálku (což jsou pojmy nám zcela cizí), rozhodli jsme se vyvinouti ještě více intelektuální činnost, čili zahráti si asociace. Do hry jsme úspěšně zapojili i Jarču a Terku.

Vem si vajíčko,
není otrávený…

Postupně nám naše vnitřní hodiny (biology obvykle označované jako žaludek) stále hlasitěji připomínaly, že už je dlouho po poledni. Jejich protesty byly vyslyšeny a pustili jsme se do přípravy oběda ze všech zbytků. Po zjištění stavu skladu jsme našli pouhé dvě možnosti, co uvařit. První byla stokrát dobrý dort pejska a kočičky a druhá rýže s čímsi + ananasová pizza + pizza-se-vším-co-zbylo. Vybrali jsme druhou možnost, což byla správná volba. Nejenže jsme nehekali čtrnáct dní v křoví jako zlý pes, ale všichni se těšíme pevnému zdraví doposud.

Siestu jsme strávili hrou, kterou pracovně nazývám „hledej algoritmus“. Při hře je vždy jeden určený, který má klást otázky a najít společný znak odpovědí, na kterém se ostatní domluvili. Přidala se k nám i Eliška, místní dziewczyna studující fyzioterapii v Olomouci, na kterou jsme použili náš oblíbený postup „kluci mluví pravdu, holky lžou“. Nejvíce jsme se ale nasmáli, když Markétka nemohla přijít na to, že okolo odpovídajícího si sousedé nápadně mnou oči.

Nakonec přeci jen došlo na balení, úklid a nakládání do aut. S Ondrou jsme se vžili do role automechaniků a opravili všechna vozidla v dosahu. Ještě jsme se se všemi rozloučili, což je zde záležitost bez mála na půl dne, a vyjeli jsme k domovu. Pro zmatení nepřítele jsme vyrazili do tří stran. Pavel do Králíků, Ondra a spol. směrem jihozápadním ku Praze a třetí posádka se takticky vyhnula všem možným i nemožným dopravním zácpám po vyhlídkové trase Jičín – Ml. Boleslav – Mělník – Kralupy – Suchdol – Podbaba.

Po pěti krásných dnech strávených podle našich představ jsme vrženi do syrové pražské reality, kde jsou všichni nápadně bílí, spěchají do práce či do školy a nevisí na nás pět dětí, jak jsme byli zvyklí. No, snad to takhle nudně není na dlouho!