Pavučina


Otava

15. – 17. května 2009

Obsah

  1. Klára Zindulková: V náruči vod Otaviných
  2. Fotogalerie

Klára Zindulková: V náruči vod Otaviných

I v onen den, 15. května roku dvoutisícéhode­vátého, laskala stříbropěnná řeka Otava zákruty svých břehů a svlažovala svými třpytivými vlnkami okolní porost, jehož květy se odrážely všemi barvami na větrem a zpěvem ptactva čeřené hladině. Moudrá a tajemná řeka nevěděla nic o rudém voze, který doklusal pozdě odpoledne i s nákladem laminátové flotily do končin Vltavských, kamžto se v mžiku začali trousit lidé z celého okolí. Kočí Jiří hbitě seskočil z kozlíku a spolu se svou – plavými copy ověnčenou – spolujezdkyní Jůlií se jal vítat další cestující, jimiž byla dvojjediná slečna Klárkéta. Ještě když se kočár, o něco znatelněji obtěžkán, vydal znovu na cestu, šumící vody Otaviny klidně plynuly dál, jako by je nikdy nic nemělo vyrušiti.

O několik hodin později, již téměř za tmy, se otavský veletok probral z mrákot, do kterých ho ukolébala harmonická ukolébavka jeho vlastních vln. Řeka zpozorněla a upřela svůj vlhký zrak na zátoku u Radešova, kam dorazil jiný kočár, než o jakém byla řeč. Zaznamenala zatím jen to, že byl žlutý a rychlý. Pavla ani Markétu s Filipem totiž nebylo pod rouškou květnové noci poznat. Do tmy se vynořivší cestující se záhy spojili s další skupinou dobrodruhů (těmi odvážnými, jež se svěřili do náruče autobusu, byli pánové Vašek a Lukáš a slečna Markéta). A tak se poblíž zátoky usadilo několik mladých lidí, kteří neměli naspěch. Otava usoudila, že asi na něco čekají, ale když v hlubokých tmách půlnoci stále čekali, vzdala noční bdění a ukolébala se definitivně k spánku.

Netrvalo to ale ani dvě hodiny, když ji z modravých snů vytrhl dusot motoru a ržání koní pod kapotou. Kde se vzal, tu se vzal, rudý povoz byl tu i se svým loďstvem a jeho posádkou posílená skupina dobrodruhů se nyní vydala znepokojivě blízko ke klokotavým meandrům. Avšak zápas se stanovými tyčemi, na jehož výsledku závisel osud dobrodruhů, dospěl k vítěznému konci a tak oddychování spících tvorů lidských po chvíli splynulo se zurčením zmíněných vod.

Příštího dne se radešovská zátoka Otavy vzbudila dříve než noční vetřelci a tak si je mohla v klidu prohlédnout. Vypadali hranatě, nehybně a šusťákově, a tak usoudila, že budou asi neškodní. Když slunce postoupilo výš, počalo na jejím břehu pozvolné hemžení. Podle všeho se zdálo, že pětice lidských mláďat, vyklubavší se z orosených zakolíkovaných kukel, tímto ukončila svůj říční průzkum a vzdaluje se někam do promoklého okolí. Netrvalo to ale dlouho, aby se vlnka proplouvající o kus výš proti proudu pod Kamenným mostem překvapeně neohlédla (málem kvůli tomu nevybrala meandr), ze břehu totiž hlouček popsaných dobrodruhů slézal přímo do peřejí! Byli o něco navlhlejší než prve, ale odhodlání jim sálalo z očí. Však ono je to brzy přejde, pomyslela si zlomyslně vlnka, pěnící se v prudkých obratech, kličkujíc mezi záludnými kameny. Nepřešlo. Nájezdníci sice také chvílemi pěnili v prudkých obratech, kličkujíce mezi záludnými kameny, ale své úsilí nevzdali, dokud opět nedorazili ke zbytku svých členů. Jak efektivní způsob cestování, šplouchala si pro sebe odplouvající vlnka.

Hop hej, kormidelníku!

Po poledni už se zvedla celá lidská kolonie a po posilnění horkým nápojem z listů čajovníku vstoupila do svých lodí a jala se kolonizovati Otavu. Ta se jen shovívavě ohlédla a pokračovala na své mokré pouti. Pošetilí tvorové… ploutve nemají, zimou se třesou, ale tvrdohlavě trvají na svých úmyslech. Trvali a vytrvali. Propluli bez větších nehod podél luk i polí, překonavše i několik jazzů, a dopluli tak do Sušice. Podnětný název byl dostatečně inspirující, mokrého bylo dosti. Že i hladu bylo dosti, bála se stříbrná říčka, že se pošetilí mužové vydají na lov ryb. Tyto ale plavba unavila poněkud a tma odradila a tedy špagety se staly nejprve jejich protivníkem a posléze i úlovkem. Vary, dobré vary, ne ty Karlovy, nýbrž Propan-Butanovy, ve službách jejich věrně stáli a tedy pobřežní lidé hladem nezhynuli.

Hladina proudící vody se na okamžik něčím zaleskla, snad to byl jen odraz dohasínajícího ohně, leč řeka na tu prchavou chvíli pocítila jakousi mateřskou náklonnost k těm bezbranným tvorům, již se již podruhé důvěřivě chystali na jejím břehu ke spánku. Snad jim nebude zima, zašplouchla si něžně do tmy. To zřejmě napadlo i ty, o nichž byla řeč. Posilněni teplou krmí, shlukovali se do přítmí čtyř kopulovitých přístřešků v trávě. Jeden z nejmenších (maje na paměti slova evangelisty ve verši Lk 9,48c) projevil obdivuhodné vlastnosti. V noční temnotě nestačila Otava počítat, ale zdálo se, jako by se postupně zaplnil šesti různými lidmi (ubohá Otava nemohla věděti, že ve skutečnosti jde o šest těl patřících pěti duším…). Ticho se rozlehlo krajinou a jen sem tam ho proťal tlumený výkřik „kontakt“ zpod plachty. Věru zvláštní způsob spánku, podivila se naslouchající nositelka lodí. S postupující temnotou i tyto výkřiky slábly a břehy se vnořily do blaženého ticha.

Jistě by se byla podivila ona třpytivá proudnice, kdyby zvěděla o podivuhodných fyzikálních vlastnostech obyvatel tohoto malého stanu pro tři. Ti spokojeně pochrupovali, a navzdory tomu, že podle všeho součet objemů jejich tělesných schránek o mnoho převyšoval objem prázdného přístřeší, zbylo jim uprostřed ještě volné místo nezanedbatelné velikosti. Pro ukonejšení starostlivosti laskavého veletoku se sluší pravdivě dodati, že večerní shromáždění proběhlo ve vší počestnosti a po půlnoci se hosté do jednoho odebrali do vlastních kutlochů.

Přesun z kostela do cukrárny:)

Den Páně přivítala Otava odrazem slunečních paprsků, vrhajíc tyto zlatými prasátky rozmarně na všechny strany. Mladí dobrodruzi pozdravili nové ráno veselým vstáváním a kvapným odchodem do zdejšího chrámu. Po mši, nasycující potřeby duše, se rozhodli učiniti zadobře také potřebám svých chuťových pohárků a jejich kročeje zamířili do nedaleké cukrárničky. Když se Otavě opět vynořili za obzorem, vypadali spokojeně a mírumilovně. Usedli zvesela do svých kanoí, až proud řeky, stržen jejich nadšením, nahlédl do jedné z nich až nezvykle zblízka. Toto nedorozumění bylo ale brzy vyřešeno a flotila dál brázdila vody nedělně naladěného toku.

Cvrlikání ptáků švitořivě oslavovalo návrat slunce do našich dní. A onen zlatavý kotouč, dokazuje tím snad, že si té pocty zaslouží, hřál z plných paprsků. Mlčenlivé vody tetelily se nedočkavostí, až lodníkům dramaticky odhalí za jednou ze svých zátočin fascinující pohled – jakmile zrakové lidští padly na pyšný hrad Rábí, vskutku zaplesali tito (jak jen to omezující prostor kanoí dovolil) a poslední částečka cesty jejich slynula ve jménu ještě většího blaha.

Ale každé putování má svůj cíl, a tak i přídě našich nářečníků nakonec, značně již po vrcholu žáru poledního, něžně políbily Otavin břeh a posádky jejich jaly se líně na něj se škrábati. Tu se na prchavou chvíli oddali dvounozí tvorové pozemským radovánkám, neopomenuvše svá opálená těla ještě naposled ve třpytnou vodu říční smočiti. A již se mužská část shromáždění vydala pro červeno-žluté bryčky s myšlénkou na cestu zpáteční. Leč vůz barvy máku vlčího, Papaveri rhoei, se pojednou zalekl loučení tak brzkého, a tedy nechal své cestující, by ho z dolíku u řeky vytlačili na silnici vlastnoručně, posilujíce tak víru v společně konané dílo.

I toto bylo úspěšně provedeno, i v této hodině nezbývalo, nežli se s Otavěnkou přemilou a luzností nad jiné toky české oplývající rozžehnati na čas věru mlhavě neurčitý. Slunce k západu tvář svou sklánělo a mocný proud, provázeje svým křišťálovým zrakem vzdalující se dítka, vzpomínal na nedávný velmi večer, kdy na ně jako na vetřelce byla pohlížela. Zvykla si říčka zpola již na jejich bezstarostné hovory, jejich roztomilá naivita probouzela v ní sklony ochranitelské, snad i proto, že tato lidská mláďátka jako všichni tvorové lidští sice nikdy nepochopí hlubokou a dávnověkou moudrost samotné přírody, leč nepřestanou nad ní, tušíce ji v náznacích, s tichou pokorou žasnouti.