25. – 31. 12. 2015
Cesta do Srbska
Hod Boží 25. 12.
Brzy ráno po Štědrém dni vyrážíme na 800 km dlouhou cestu. Je nás
devět ve dvou autech, většina z nás se před odjezdem neznala. Jedeme
jednotvárnou mlhou, dálnicí mezi rovnými poli. Srbská hraniční kontrola
probíhá hladce, žádnou nepovolenou pomoc u nás nenachází. Za soumraku
přijíždíme do Berkasova k domu českých dobrovolníků.
Přidáváme se k týmu, který na místě působí už několik měsíců,
ač se jednotliví lidé postupně střídají. Akorát koordinátor Honza je tu
od začátku prosince a Míša z Člověka v tísni už od října. Pomoc je
nyní mnohem organizovanější, než když jsme byli v říjnu na přechodu
Berkasovo-Bapska. Czech team má nyní zavedenou pozici mezi dalšími
organizacemi a přidělené pole působnosti. Necháváme si vysvětlit, co nás
čeká, a povídáme…
Velkobalírna plínek
Sv. Štěpán, 26. 12.
Polovina naší výpravy (Lada, Kuba, Bea a Martin) ráno vyráží do
Adaševci, kde probíhá distribuce pomoci mezi uprchlíky.
Zbytek, tj. Linda, Alex, Dominik, Maru a Jirka, jede do skladu materiálu
v Šidu. Ve skladu je plno hygienických potřeb v obrovských baleních,
které je potřeba před předáním přebalit. Zkuste si představit, jak
běženci do plného batohu nebo do několika igelitek nacpou velké balení
dětských plen. Ano, nejde to, jedna plena se použije a zbytek skončí
v blátě u silnice. Proto všechno přebalujeme do balíčků přiměřené
velikosti. Po pár hodinách jsou z nás experti na balení vložek a
dětských plen do igeliťáků po čtyřech. Myslím že se nám o nich bude
i zdát. Cestou domů navíc vykoupíme z několika lékáren všechny krémy
na dětské prdelky. Jenže ty jsou samozřejmě ve velkých pixlách,
jak jinak.
Mezitím se vrací druhá polovina výpravy plná dojmů z Adaševci. Večer
společně zpíváme, hrajeme na kytaru a k tomu čajovou lžičkou dávkujeme
krémy do maličkých sáčků, abychom ke každému balení plínek přidali
přiměřené množství krému…
Směna v Adaševci
27. prosince
Dominik, Alex, Maru a Jirka vyráží do Adaševci na denní směnu. Ostatní
míří do skladu třídit věci. Adaševci je benzínová pumpa s bývalým
motelem u dálnice. Přijíždí sem autobusy s běženci s Preševa (cca
10 hodin cesty) a zde čekají dokud nedostanou zprávu, že v Šidu je
přistaven vlak do Slavonského Brodu (HR). Většinou čekají něco mezi
jednou a deseti hodinami a nikdo dopředu neví, jak dlouho tu budou. Potom
popojedou pár kilometrů na nádraží a tam hned přestupují na vlak.
Hned po příjezdu jim srbská organizace poskytne základní informace,
potom Červený kříž rozdá balíčky jídla a pak nastupujeme my a
nabízíme dětské plínky a vložky. Procházíme autobusy, jeden člověk na
sebe poutá pozornost se slovy: „Pampers for babies“, druhý za ním
nenápadně ženám nabízí vložky, asi stylem jako bychom dealovali něco
nelegálního:)
Poté koukáme, jestli nějaké děti capkají bosé nebo moc zoufale
oblečené a těm cíleně nabízíme boty a oblečení. Samozřejmě se na nás
obrací spousta dospělých, nejčastěji chtějí bundy a boty. Většinu
odmítáme se slovy: „Sorry, vaše boty nejsou perfektní, ale my nemáme boty
pro všechny, vaše vám musí stačit.“ Ponožky a spodní prádlo
rozdáváme ochotněji, ale boty jsou drahé a použité nejdou do Srbska
dovézt, tak holt dojdou do Německa v roztrhaných, to zvládnou.
Vedle nás vaří OM čaj a čorbu –
srbskou polévku. Mají velký vyhřívaný stan, kde si mohou uprchlíci
sednout ke stolům, případně i malovat. Skvělé zabavení pro děti a
nejspíš i terapie pro dospělé. Na stěnách jsou vyvěšené některé
výtvory.
Po osmi hodinách máme dost, jsme rádi že nás Kuba, Lada a Martin
střídají, přejeme jim příjemnou večerně-noční směnu a po návratu se
u piva v hotelu Dallas vypovídáváme z čerstvých dojmů…