Klára Zindulková: Usť Čorná - Cesta tam a snad i zpátky (ale až po svatbě!)

Cesta na východ

Šestice nezdolných průzkumníků ve složení dvou chlapcov (Jirky a Jožina) a čtyř luzných dievčin (Markéty, Markéty, Marušky a Kláry) začala svou pouť v neděli před osmou hodinou večerní na Nádraží Hlavním naší matičky Prahy.

Vzájemným seznámením utvořivše celistvou skupinu, našli jsme svá lůžka a rozloučili se (tedy -ly se) s trojlístkem doprovázejících.

Cesta se zdála zpočátku ubíhati poměrně rychle, vyspali jsme se též luxusně a v Košicích jsme byli již brzy ráno. Že ale čím dál východně, tím méně lidé spěchají, čekalo nás ještě móře času na seznámení se s místními poměry. Třičtvrtě-li cesty urazíte za noc, neznamená to, že poslední čtvrť si nevychutnáte během mnohem delšího výletu DEN-NOC-DEN.

Skončili jsme ráno v Košicích – oj, tu slovenčina, pervši slovansky jazyk na našej cestě! Na stanici (kde vlaky stejně jako po celém Slovensku „pricházejí“ a „odcházejí“) potkal Jožin svého bodrého strýce, my úspěšně přestoupili a hurá stále za sluncem, jež se zatím, leknuvše se našej odvahy a srdnatosti, posouvalo raději na jih.

A jsme v Čiernej nad Tisou – rýchlo, rýchlo, za deset minut přestupujeme! Všeho dočasu, dočkejte, husy, klasu… festina lente, spěch se nevyplácí – vy přijeli v 10? Ale další vlak do Čopu ide v 16:34!

Bohužel, tentokrát byli místní informovanější než my a tož nastala neplánovaná sedmihodinová pauzička, dost tedy času na přemýšlení o jiných alternativách. Tož pěšky, nie? Pane, jak se dostaneme pěšky k Tise a přes hranice? „PEŠKY? NIE MOŽNO!!!“ zněla repeticí odpověď od všech přítomných.

Čierná nad Tisou – tak co se podívati alespoň k Tise? „7 KILOMETROV!“ I vzali jsme odhodlaně batohy a vyrazili za nosy. Vyšedši z dědiny, vyrazili jsme dále po silnici, když tu NÁHLE – stojí před námi škodovka jako z pohádky i s princem uvnitř! Když se nás vyptal na situaci, popřemýšlel svou ušatou hlavou pod okšiltěnou čepicou a nato naložil botohy a Jožina, nakreslil nám bravurní plánek okolních dědin na obálku České spořitelny a rozloučil se. Se svými batohy a dokonce i Jožkou jsme se shledali po asi třičtvrtěhodině u žlutočerveného muzejního zámečku. Zde jsme strávili kulturně (a co si budem povídati, hlavně labužnicky a gurmánsky) další hodinku až dvě a nato vyrazili na prohlídku okolních komárů.

Ti za hranicí Maďarska byli tak záludní, že nás vyhnali přímo v náruč ochotných maďarských manželů. U těchto jsme, na slovensko-maďarsko-ukrajinských hranicích vypili barevný čaj, pronikli o něco více do místních poměrů, (Klára s Markétou D. začaly pomalu rezignovat na množství psů větší než malé), obdivovali místní nešikovné štěňátko… a poté vyrazili zpět na vlakovú stanicu. Vlak s námi úspěšně odešel a vysadil nás před nápisem „ЧОП“.

Proběhla první „neschengenská“ kontrola. Jen Klárka byla tak netalentovaná, že spotřebovala imigrační lístky tři, v těsném závěsu za ní se ocitla Markéta O. v počtu dvou. Ostatní zvládli za jedna!

Průchodem hranic se představila další novinka – kyjevský čas. Na Ukrajině musíte oficiálně přičíst hodinu, řídíte-li se jako místní klášter v Usť Čorné podle času středoevropského, nepřičítáte nic a jste-li horská babuška řídící se dle „Boha a sluníčka“, pak ještě hodinu odečtete. Žádné však strachy, neboť na Ukrajině vám obecně postačí námi oblíbená informace, že je „zhruba úterý kyjevského času“.

K naší velké radosti jsme ještě v Čopu potkali dva ukecané Čecháčky přenechavší nám ochotně svůj jízdní řád (tučně psané vlaky jsou s koženkovýma sedačkama, kurzívou značené jezdí jen, chce-li se jim nebo tváříte-li se, že je vás hodně atd.).

Do jednoho takového jsme nastoupili a protože jsme nebyli zdaleka jediní pasažéři, vlak se s námi dal kodrcavě do pohybu. Rychlost dosahující až 30 km/hod (hodná nejrychlejších olympijských sprinterů!) umožňuje dostatečně vstřebat krásy vně i uvnitř vlaku. Vně se míhají stromy, domy, vesničky a hory a uvnitř proplouvají obchodníci a obchodnice s náručí plnou kuchyňského nářadí, hodinek, piva, bonbonů, křupek, šátků… objevila se tu i místní žebračka a svědek Jehovův.

Dřevěné sedačky, jimiž vlaky oplývají, jsou sympatické a při uvedené rychlosti dostatečně pohodlné. Dá se na nich sedět, jíst, hloubati v mapě a učiti se azbuku i spát. Vyzkoušeno pro jistotu vše. Zajímavým jevem, jenž nás nahnal k oknu, se stalo nočním šerem prosvítající „souohní“. Na nedaleké louce plápolalo 20, 30 ohňů v jakémsi tajemném rozmístění. Na účel věci jsme nepřišli dosud. Když už jsem ve výčtu zmínila jídlo, pak nám vydatné zásoby zatím spolu s místním pečivem postačovaly, ač si Jirka v rámci lehčení batohu nechal jídlo doma na ledničce. Bylo by ovšem nefér na tomto místě nevyzdvihnouti potravinu, jež se stala naší opěvovanou železnou zásobou – „PRAMEN DIVŮ“. Malá, o to však zásadnější lahvička s obsahem čtvrtlitříku jakési silně nasycené vodičky. Někteří z nás si ji šetří, snad pro nedostatek odvahy, doteď.

I přes naši náklonnost k ukrajinským vlakům před námi vyvstávala znepokojující skutečnost příjezdu do Koroleva v 11 hodin večer. Stráviti tu noc bylo potřebno. Naštěstí se Jirkovi podařilo vytelefonovati nám nocleh na zdejší řeckokatolické faře obývané dvěma pohostinnými otci. Pobyt zde neměl chybu, měkkými postelemi a sprchou byli nadšeni všichni. Ráno většina navštívila první zdejší řeckokatolickou mši a poté jsme se jali pokračovati.

V Ťačivu jsme přistáli v hodinách dopoledních s nadějnou vidinou blízkého cíle. Na místní faře jsme se s nadějí potkat otce Petra rozloučili. Co do určení času nám bylo řečeno: otec Petr je NĚKDE, snad na Slovensku a vrátí se asi někdy po obědě, oběd pro vás nemáme, peníze vám během možná už několika hodin rozměníme a někdy si pro vás také přijede sestra z Usť Čorné. A jízdenky zpět? Ty též nespěchají, zítra je taky den. A abyste tu jen tak neseděli, pojďte nám pomoci…

A tak jsme se zapojili do víru pracovních sil, zvelebujících tento kostel pro čtvrteční tajemný „velký sviatok“. Zpětně jsme zjistili, že se bude jednati o Nanebevzetí Panny Marie.

Velké a vervní úpravy kostela i jeho okolí nás přesvědčily, že po následující dva dny až do svátku už tu skutečně nebudou mít co dělat – trávník čistě posekaný – a námi shrabaný, dřevo též námi přerovnané v úhlednou hromádku, tedy omlouvaje se udatným pracantům opravuji – HROMADU, cestičky vymetené, koberce vyklepané, chvojí, větvičky, věnečky, slavobrány… Velmi nás inspiroval nástroj vyrobený ze smetáku a nastavených násad, jímž bylo možno vymést všechny pavučiny vně i uvnitř do 7–8metrové výšky. Vskutku precizní národ – když jde o „cerkvu“.

Po poledních se nás zdála vysvobodit z úmorné, sluncem štědře ozářené dřiny hláška: „Pojďte tu ven na čaj!“
„A kam máme dát hrábě?“ ptali jsme se naivně…
„I ty neuklízejte! Jen vypijete čaj – a hned zase přijdete hrabať!“
Čaj nám ale obsahem cukru dodal potřebnou energii a my zvládli další zápřah, Jirka s Markétou D. a Maruškou stačili vyměnit mezitím něco hřiven a ty vzápětí utratit za Maruščinu jízdenku zpět a co hlavně – „nejdražší papírek na světě“! Pod těmito slovy se skrývá skutečný cár papírové hmoty o velikosti zhruba obalu od bonbonu, jež obsahuje asi 7 slov v azbuce. Naše milá Markéta za něj dala peníze na cestu zpět a my všichni jsme moc zvědaví, co jí na něj řeknou při odjezdu. Na vysvětlenou dodávám, že u pokladny nie možno sehnati lístky na září, když je přeci ještě srpen!

Ale kdo čeká, tomu bude dáno a tak byl i nám oznámen příjezd sestry, se kterou jsme měli po jídle odjet. Zblajzli jsme tedy hustou červenou polévku, pohanku, klobásovou omáčku, těstoviny a zelný salát a naskákali i s batohy sestře do dodávky. Sestra, dbaje na místní neuspěchanou tradici, si snad ještě došla ke zpovědi a poté se nás jala na plné čáře přesvědčit o svém řidičském umění. Po bravurní otočce jsme vyrazili za zvuku ukrajinsko-křesťanského-tuctucpopíku směrem do hor, zatímco nás sestra seznamovala s místními poměry a silnicí „samájáma“. Dorazili jsme s bělostnými, liliemi vonícími kyticemi v náručí, neboť v sobotu se tu bude konati svatba.

Přijeli jsme deset minut před každodenní mší, kterou jsme vzápětí navštívili. Že jsme místní zvyky vzali za své, se ukázalo hnedle po vyjití z kostela, neboť jsme v rekordním čase s pravou ukrajinskou pohostinností zvládli pozvat do svého ještě ani nezabydleného bydliska dva další putující Čechy – Markétu a Aleše.

Od těch dvou jsme se dozvěděli spoustu cenných informací o místních jídlech, horách a lidech a my jim na oplátku nabídli čaj. K večeři i snídani se tito spokojili se suchary z vlastních zásob, neboť odpojení od čtyřčlenné skupiny zavinily jejich nepěkné střevní potíže. Nechali nám tu ještě borůvkové listí na čaj proti průjmu, takže v tomto směru jsme zajištěni.