Za uprchlíky do Řecka
10. – 19. 6. 2016
Když vkročíte na parkoviště, na kterém stanují stovky uprchlíků,
téměř není úniku. V prvních dvaceti sekundách na vás naskáčí
rozhýřené syrské a afghánské děti. Vůbec se nebojí. – Jste jen
další teta nebo strejda, který je bude chovat, houpat, než se večer na
kontejneru bude promítat film. Když si stavíte stan, přinese soused
přikrývku OSN na spaní. Další sousedé začnou nabízet části svých
potravinových balíčků. A taky dostanete dobrou radu: „Nejlíp se spí pod
mostem.“
Teď se všichni moc těší, až měsíce na parkovišti vymění za
azyl v Německu nebo Británii. Já už ale teď vím, jak moc budou v tom
našem anonymním světě zklamaní. Těm „přizpůsobivým“ bude v tom
nejvytuněnějším německém bytě s bohatými sousedy něco z tohoto
špinavého a 40 stupni rozpáleného parkoviště chybět.
— Blanka
Myčka na děti
Přijíždíme do Polykastra v severním Řecku, kde se podle
koordinátorů z Čech máme podílet na fungování skladu, ze kterého se
distribuuje materiální pomoc (zejména oblečení) do uprchlických táborů
okolo. Na místě se ovšem dozvídáme, že po vyklizení Idomeni je zde práce
jen pro pár lidí, tudíž jsme tu v podstatě zbyteční. Rozhodujeme se
podívat po kempech okolo a zjistit, jestli si někde najdeme práci, která by
nám připadala smysluplná…
V divokém táboře u motorestu, nazývaném Hotel Hara, se přidáváme ke
skupině dobrovolníků, kde převažují ženy ze Španělska. Jirka fotí a
chvíli s děckama ořezává pastelky, a holky se zapojují do projektu Mama
Hamma. Je to v podstatě manufaktura na mytí dětí. Španělky ráno rozdají
dětem lístky s pořadím, ty se posadí do fronty před mycím stanem, a
postupně vstupují „do stroje“. Tam je to jak na běžícím pásu –
jedna žena dítě svlékne, druhá mu najde nové oblečení (pokud je jeho
špinavé), třetí ho namočí, čtvrtá namydlí, pátá osuší, šestá
oblékne a nakonec dostane mýdlo pro rodinu, aby ho měli motivaci poslat do
myčky i příště. Některé děti z toho mají srandu a cákají vodu
všude okolo, jiné se stydí a dost jich brečí. Mámy se mezitím nudí před
stanem, případně slyší své dítě plakat a nemohou s tím nic dělat. Je
to zoufale neosobní továrna, ale zároveň i docela pomalá a neefektivní,
vítejte ve Španělsku. :-) Po několika hodinách máme jasno v tom, že
s tímto projektem nesouzníme a nechceme se na něm podílet. Přijde nám
nesystémový – místo zajištění vody na to, aby si mámy mohly vyprat a
umýt své děti, je necháme se nudit, budeme děti mýt a dávat jim nové
oblečení. Krom toho že se nám nelíbí, že se na děti patlá mnohem víc
chemie, než my používáme sami na sebe, dává se jim nové nevyprané
oblečení a myje se víc dětí v jedné vaničce s vodou.
Hotel Hara opouštíme a cestou ještě nakoukneme do oficiálního kempu
poblíž Polykastra. Chceme se dostat dovnitř pod záminkou, že jim vezeme
fotbalové míče a hračky do školy (což je i pravda), nicméně policisté
nám na to neskočí a říkají, ať to necháme u nich, že to rádi
předají. Takže oficiální kemp jsme viděli jen zvenku…
EKO kemp
Zato „divoký“ EKO kemp (nazvaný podle toho, že se nachází okolo
benzínové pumpy značky „EKO“) si prohlížíme pořádně a zjišťujeme,
jaké projekty tam probíhají. Funguje tam mj. škola a kuchyně (tu
z poloviny vede češka Karolína), ale obojí je personálně zajištěné,
z velké části přímo uprchlíky. Je důležité si uvědomit, že je
lepší, když danou práci vykonává Syřan nebo Afgánec, než český
dobrovolník. Naším úkolem by mělo být spíše pomoci uprchlíkům
zvládnout vlastními silami to co mohou, než jim zajišťovat kvalitní
servis. Celkově nám připadá, že v severním Řecku je dost dobrovolníků
a málo práce pro ně, proto se rozhodujeme posunout na jih do Atén, odkud
máme zprávy, že v přístavu Pireus je několik tisíc uprchlíků a jen
pár dobrovolníků.
Odpoledne vyrážíme na jih, projíždíme pod majestátným Olympem, a
večer odbočujeme na malou silničku po pobřeží a zastavujeme u pláží za
městečkem Stomio. Stavíme stany na liduprázdném pobřeží, usínáme za
šumění moře a ráno se hezkou chvíli koupeme a sluníme, než vyrážíme
na další cestu na jih…
Punkový tábor v přístavu
V přístavu Pireus v Aténách jsou uprchlíci v částech E1 a E2.
Část E1 má být prý během několika dní vyklizená a zhruba tisíc lidí
přesunuto do E2. V části E2 je aktuálně asi 700 lidí. Spí se
v turistických stanech. Stany stojí ve staré hale (tam je sucho, ale horko
pořád), na parkovišti (tam je horko jen přes den) a pod dálničním mostem
(tam neprší a ve dne je stín). Občanská vybavenost: tři splachovací
záchody, dvě řady kadibudek, dva kontejnery se sprchami pro ženy a muže a
to je od řeckého státu všechno. Teda ještě večer přivezou hotová jídla
zatavená v plastových krabičkách. Kvalita je asi jako hodně špatná
školní jídelna, ale obvykle se dá jíst bez následků. Jen jednou se stalo,
že jídlo s kuřecím masem nechalo námořnictvo půl dne ležet na slunci a
několik stovek lidí se otrávilo. Životem to odneslo pár nenarozených
dětí, ostatní se povedlo dostat do nemocnic a nakonec přežili.
Aspoň trochu zlepšit situaci se snaží Renata, David a Sarra. Vozí
nemocné svým autem do nemocnic a tam fungují jako tlumočníci a autoritou
evropského pasu nutí doktory ošetřovat uprchlíky. Občas seženou další
várku oblečení do warenhausu, kde si lidé mohou ve stylem orientálního
bazaru najít na sebe nějaké nové modely. Pomáhají řešit žádosti
o slučování rodin a asistují v dalších individuálních případech.
Snaží se lidi pomalu přesvědčovat k dobrovolnému odchodu do oficiálních
kempů. Je to neuvěřitelná trojka. Renata chodí v roztrhaných vojenských
hadrech s plyšákem u pasu a je to totální punkerka. Sarra je
jednadvacetiletá Alžířanka co od dětství žila v Česku. Jakožto
arabská rodilá mluvčí perfektně ovládající češtinu a angličtinu je tu
nepostradatelná. Mimochodem se v táboře stihla vdát. Manžel je ze Sýrie,
svatba prý trvala 5 minut mezi jednou a druhou humanitární akcí. Spí ve
stanech vedle uprchlíků, jedí to samé jídlo co uprchlíci a sdílí s nimi
záchody, sprchy a všechno…
Měli jsme tu čest prožít čtyři noci ve stanech na parkovišti vedle
uprchlíků. Nějak skvěle jsme se nevyspali. Vzhledem k horku a
probíhajícímu ramadánu totiž uprchlíci ožívají večer a hlasitě se
baví do dvou, tří v noci. Potom už jenom hučí motory kamionů a lodí.
Soukromí vzhledem ke vzdálenostem stanů moc nehrozí. Ale lidsky to bylo
fajn. Jen jsme začali stavět stany, přiběhnul k nám pán z Bagdádu a
vnutil nám dvě deky. Cestou po táboře vždy člověka pozvalo několik
skupinek, aby si k nim přisedl na kus řeči, dal si s nimi čaj a datle.
Mezitím zase k člověku nebojácně přibíhali děti, aby je zatočil,
vyhazoval do vzduchu nebo pochoval.
Najednou jsme si uvědomili, že lidé zde mají značně idealizované
představy o Evropě. A že v evropských odtažitých vztazích a neosobním
prostředí těžko mohou být někdy šťastní. Že jedinou cestou pro ně je
vytvoření komunity cizinců, aby měli vřelé vztahy se sousedy a jejich
děti si mohli hrát spolu a se strýčky a tetami okolo. A že tyto komunity
rozhodně nejsou sociálně (společensky) vyloučené, nanejvýš vyloučené
ekonomicky. Sociálně vyloučení jsou spíše ti evropani, co tráví celé
dny v práci, nemají čas na rodinu a sousedy zdraví na půl pusy.
Uprchlická krize v deseti anglických slovech
Většina uprchlíků v přístavu ovládá z angličtiny několik
základních slovíček. Dovolujeme si na základě našich rozhovorů sestavit
příklad jedné modelové konverzace…
– Hello my friend! How are you?
– Tea?
– We Syria. Syria good. Afgani not good.
– Bašar Asad very bad. Many bombs. Look! (ukazuje jizvy od střepin na
nohách)
– Daeš problem. America problem. Russia problem. Putin and Asad big
problem.
– Food? No chicken – no problem. (nabízí jídlo od armády zatavené
v plastové krabičce)
Kuchyně
Nakonec jsme našli uplatnění v kuchyni, která vytváří
„supplementary dinners“. To znamená něco navíc k slavnému jídlu
v plastových krabičkách od armády. Každý den vytváří 1500 wrapů,
čili vždy nějaká pomazánka a zelenina zabalená v pita chlebu. Do horkého
počasí a podmínek v kempu ideální strava, navíc taková, na jakou jsou
Arabové zvyklí. Kuchyň se nachází na ploché střeše restaurace ve
městě. Na chodu se podílí pestrá národnostní směska dobrovolníků
i uprchlíků. Každý den okolo druhé začínáme čištěním a krájením
zeleniny, což zvládneme obvykle tak za dvě hodiny, a okolo páté začínáme
balit wrapy. To je naprosto úžasná manufaktura, placka je na jedné straně
dlouhatánského stolu vytažena z krabice, cestou na druhou stranu jsou na ní
nandány všechny dobroty, a tam je o pár vteřin později zabalena. Mezitím
máme většinou čas najíst se v přízemí, protože laskavá majitelka
nejen poskytla zadarmo prostory na kuchyň, ale navíc dala všem
dobrovolníkům poloviční slevu ve své restauraci. A je to fakt vynikající
restaurace s výbornou řeckou kuchyní…
Dopoledne máme vždy volné, protože celý kemp po bujaré noci spí
minimálně do deseti. Jeden den jsme si vyběhli na kopce nad přístavem a
kochali se výhledem na Atény a přístav ze suchých strání s pichlavou
vegetací. Jindy jsme vyrazili do centra Atén a prošli se okolo Akropole.
A jeden den jsme přejeli trajektem na nedaleký ostrov Salamína, tam našli
opuštěnou plážičku mezi skalami a tam blbli na suchu
i ve vodě:)
Hotel City Plaza
V rámci výletu do Atén jsme navštívili Hotel City Plaza, což byl
hotel, který byl posledních asi pět let zavřený, a před pár měsíci byl
osquatovaný a teď slouží uprchlíkům. K našemu překvapení vypadal na
první pohled stejně jako fungující hotel – všude čisto, služba na
recepci, personál na baru… Jen s tím rozdílem, že práci vykonávají
lidé zadarmo a všechny služby jsou také zadarmo. Včetně takových jaké
v běžném hotelu nenajdete, jako třeba škola nebo lékařská péče. Jen
jsme tam nahlédli a chvíli mluvili s dobrovolnicí, která to řídí, tak si
radši přečtěte reportáž
o aténských squatech od zasvěcenějšího autora.
Blíží se čas návratu do Čech. Loučíme se s Renatou, Sarrou a
dobrovolníky z kuchyně a v pátečním odpoledni odjíždíme z Atén. Za
soumraku zastavujeme u jezera Yliki, krátce se osvěžíme, navečeříme
v trávě a zahlédneme ohromného hada a šakala. Poté za tmy ještě jedeme
dalších 300 km po dálnici k severu, u Larisy odbočujeme na horskou
silničku a serpentinami vyjíždíme až k chatě pod horou Ossa. Uléháme do
trávy u napajedla… Brzy ráno nás vyděsí krávy, které jsou k napajedlu
přímo přes naše spacáky. Utíkáme za plot chaty a tam ještě chvíli
pokračujeme v odpočinku, zatímco slunce vychází nad mořem. Dlouho ale
lenošit nevydržíme a vyrážíme vzhůru. Kytičky kvetou a postupně se nám
otevírají výhledy na Olymp na severu, moře na východě a zalesněné hory
na jihu. Najednou stojíme na vrcholu, 1.978 m nad mořem. Vrcholovým
překvapením jsou schody do země, které vedou do podzemní kaple. Po chvíli
kochání a vrcholové snídani sbíháme dolů, jedeme do Soluně, krátce se
rozhlédneme okolo Bílé věže a pokračujeme do vojenského kempu Vasilika,
kde k nám přistoupí Karolína.
Vojenský kemp Vasilika
Během pár dní, co jsme byli v Aténách, byl totiž zrušen EKO kemp a
všichni uprchlíci odtamtud byli převezeni do nově zřízeného kempu
Vasilika. Karolína z EKO Kitchen sbalila kuchyni a následně se přijela
podívat za „svými“ uprchlíky. Teď s námi jede do Čecha a cestou nám
obšírně vypráví, jak probíhalo vyklízení a jak vypadá vojenský kemp.
Prý to má potenciál být docela dobrým kempem, bohužel zatím je to
nehotové a dodělává se to za pochodu. Třeba se bydlí v obrovských
hangárech, kde se vzduch nehne. Okolo jsou prašné cesty, ze kterých se
pořád práší a člověk smrká řeckou černozemi. Teprve postupně se na
ně naváží štěrk. Jiné prostory než na bydlení (třeba na školu) zatím
nejsou. A zároveň přesunem skončila škola, kuchyně, a všechny další
projekty, které v EKO kempu probíhaly. Dobrovolníci do vojenských kempů
obecně nemají přístup, nebo si musí složitě vyřizovat výjimky.
Karolíně se povedlo domluvit s velitelem tábora a mají v plánu se tam
s kuchyní vrátit. Ale řada dalších projektů skončí bez náhrady…
Ještě se zastavujeme v Polykastru ve skladu. Tam jsme takřka za pět
minut dvanáct, během pár dnů se má sklad přesouvat do Soluně, aby byl
blíž nově zřizovaným oficiálním kempům. Přibíráme tam další dvě
dobrovolnice, které se chtějí svézt do Čech a ujíždíme po Balkánské
trase k bohatému severu. A uvědomujeme si, že jsme Ti šťastní se
Schengenskými pasy, pro které jsou všechny hranice otevřené…