Nejspíš to také znáte – zrovna uprostřed zkouškového je největší chuť vyrazit někam do přírody, podniknout něco dobrodružného, pracovat na čemkoliv rukama a učit se cokoliv jiného, než to co studujete. Návštěva kamarádů za Prahou, co mají na starosti rozličné zvířectvo, naplňuje všechny tyto touhy a navíc nikdy nedopadne podle plánu, takže o zajímavé zážitky není nouze.
Pro správné pochopení nutno vysvětlit, že Anička a Tomáš jsou moji kamarádi, Sára a Gusta poníci a Goran a Granát koně. Tak a teď k slibovaným historkám.
Kůzlátko
Plán zněl jasně – s Aničkou nakrmíme zvířectvo, Tomáš pojede do Lochovic pro seno a než se vrátí, bude mě Anička na výběhu terorizovat, jak mám a nemám jezdit, neboť na vyjíždku nemůžeme kvůli Goranově rozříznuté noze. Že to zní jednoduše? Zní, to ano…
S krmením jsem Aničce moc nepomohl, obdivoval jsem týdenní kůzlátka a marně se je snažil vyblejsknout. Zato focení Sáry bylo o mnoho zábavnější, tedy alespoň pro mě, ona tak nadšená nebyla: „Sárinko, teďka ti odnesu seno semka, ještě tě takhle otočím, výborně, ne, nikam nechoď, a ještě se na mě podívej…“
Sára
A co to tam Tomáš provádí s transitem, proč vlastně ještě neodjel? Aha, on transit maje poháněnou zadní, to jest nyní nezatíženou, nápravu nehodlá jet hlubokým sněhem. Popisováním našeho půl druhé hodiny trvajícího snažení překonati oněch dvě stě metrů sněhu dělícího garáž od silnice nebudu ztrácet místo, jen zmíním jeden moment. Dva lidi tlačí, třetí se marně snaží popojet dopředu či dozadu. Nakonec nechává zařazenou rychlost a přidává se vlastními silami. Motor běží, kolo se točí, tři lidi tlačí, vůz nejede. Hej rup, hej rup! Najednou auto vyráží netušenou rychlostí vsříc betonové zdi. Tomáš se blíží k brzdovému pedálu stejně rychle jako auto překážce… Uf, člověk výjimečně zvítězil nad technikou.
Konečně máme auto i přívěs na silnici a Tomáš odjíždí. S Aničkou přicházíme ke stáji a k našemu zděšení tam není nikdo jiný než Tomáš. Ne že bychom ho neviděli rádi, ale ne ve chvíli kdy bezradně poskakuje okolo transita a vozíku padajícího pravými koly dolů ze strmého srázu. Vzápětí přijíždí autobus. Řidič s úsměvem konstatuje: „To se tady stává, včera tady sjel ze silnice sypač a předevčírem kolega s autobusem. Máte nějaké lano? Zkusím vás vytáhnout.“ Školník samozřejmě nepovažoval za nutné školní vozidlo vybavit zbytečnostmi typu autolano, trojúhelník či oranžové vesty, ale že se to stalo zrovna nad stájí, spojujeme autobus s transitem lonží a je vyhráno. Trochu mě mrzí že nemám vyfocené asistenční vozidlo „384 Zličín“, ale stejnak bych to nemohl nikde ukázat aby z toho ještě ten hodný pan řidič neměl problémy…
Anička na rozdíl od Tomáše není presvědčena, že další jízda do Lochovic bude v pohodě: „Jirko, nevadilo by ti kdybych radši jela s Tomášem?“ „A můžu tady zatím na Granátovi jezdit?“ Anička se očividně o Tomáše bojí víc než o mě a tak se vzmůže jen na: „Když mi slíbíš že nebudeš cválat…“
A je tu první problém. Jak se ke Granátovi přiblížím s uzdou, tak bere roha a Goran s ním. Co se dá dělat, musím přes celou pastvinu za nimi. Mají ze mě očividně legraci, běhají okolo a baví je to. Koně letící prosluněnou loukou v oblacích zvířeného sněhu jsou nádherní, bohužel nedržím v ruce foťák ale uzdu. Prej že člověk je pán tvorstva, i kdybych si to myslel, běhání s uzdou po výběhu podle toho, jak se koním zachce, by mě z toho vyléčilo. Nakonec chytání Granáta vzdávám a na druhý pokus nasazuju jeho uzdu Goranovi. Je mu sice tak velká že hnedka udidlo vyplivne, ale přesto ho odvádím do stáje. Granát samozřejmě, aby o něco nepřišel, je ve stáji vzápětí.
Nasedlaný Granát
Tak hurá, nauzdit a nasedlat. Gorana radši nechám zavřeného v přední části ohrady aby se nehecovali. Připadá mi, jak jsem to chytře vymyslel a zatím netuším, že je to přesně naopak, že Granát by byl v pohodě kdyby měl Gorana v dosahu. Vyhoupnu se do sedla a dotahuju podbřišák, najednou Granát začne vyhazovat a už válím se v tom bílém studeném na zemi. Následky – sníh pod přilbou a v uchu. „Je s tím sedlem něco špatně, Granáte? Tak ho ještě maličko posuneme dopředu. A podbřišák radši dotáhnu ze země.“
První kolečko okolo louky krokem, druhé klusem. Na konci pastviny se otáčíme nazpátek a Granát vyráží cvalem. „No tak, nebudeme cválat, něco jsme Aničce slíbili…“ Jenže on nikomu nic neslíbil a tryská za Goranem. Ohradník se blíží závratnou rychlostí a já netuším, zda jej přeskočí, proběhne, … Letím… A ležím ve sněhu o dvě zjištění bohatší. Za prvé tryskající Goran zvládne před ohradníkem zastavit. Druhé je ještě překvapivější – já dovedu úplně mimoděk přistát parakotoulem.
Granát je z toho očividně víc v šoku víc než já, chvíli ho jenom vodím než znovu nasednu. A po chvíli přijíždí Anička s Tomášem a osmdesáti balíky sena. Vykládáme je na půdu stáje a jedeme do Hostíma na pozdní oběd. Jsem tak akorát příjemně unavený a nezávidím jim, že pro seno dneska pojedou ještě jednou. Cestou do Lochovic mě vysazují v Berouně na nádraží a já s výpisky z relativity usadám do vlaku. Usínám dřív než stíhám pochopit, jak je to s nekonstantností klidové hmotnosti.