Banát české vesnice v rumunských horách

Když mě Šík zval do Banátu, ani mě nenapadlo, že by se jednalo o něco víc, než zajímavá část Rumunska. O to víc mě tento kraj překvapil…

Vesničky s malovanými domy. Krávy volně se pasoucí na loukách. Nedotčená příroda s vodopády a jeskyněmi. Ale hlavně pohostiní lidé, kteří se řídí příslovím „Host do domu, Bůh do domu“. Dříve jsem netušil, že jsou lidé, kteří po dvě století žijí v cizině a přesto mluví česky, zpívají naše písně a patří k nám. Ani jsem neznal nikoho, kdo by se uživil prací svých rukou, najedl se toho, co vypěstoval. A nevěřil bych, že vám někdo může nabídnout nocleh v nejlepším pokoji a zeptat se, na co máte chuť k večeři.

Předkové místních obyvatel se roku 1823 vydali po Dunaji na samý okraj rakouské monarchie, aby zde v horách a hlubokých lesích založili vesnice a těžili dřevo. Dnes jich tady žije kolem dvou tisíc v šesti ryze českých vesnicích. Banátští Češi jsou lidé, kteří si zaslouží náš obdiv za to, co dokázali. A Banát je kraj, který stojí za návštěvu, už kvůli tomu, že třeba zjistíme, že v životě jsou důležité věci, které jsme považovali za samozřejmé a štěstí není tam, kde ho hledáme. Navíc, možná je nejvyšší čas se vydat do tohoto lidmi zapomenutého kraje na samém okraji někdejšího Rakouska-Uherska. Život v Čechách je jednodušší a místní odchází…

Cestopis z naší výpravy na Cestovateli

Vše o Banátu