Články

Tušetie – pohádkový kraj na Kavkaze

Tušetie je pro mne probuzení se v rozkvetlé louce. Východ slunce za skalními štíty a hra světel a stínů na strmých svazích hor. Dusot koňských kopyt a mihnutí jezdce cválajícího kamsi do neznáma. Zvonky ovcí a štěkot ovčáckého psa. Pozvání do skromného obydlí na mateřídouškový čaj. Sytě zelené louky a husté lesy rostoucí na neuvěřitelně strmých svazích. Závratně vysoké kamenné věže, které v dávných dobách kdosi vyskládal z kamenů. Vojáci, kteří tě vyzvou na volejbalový zápas a věnují ti svůj poslední bochník chleba. Kraj, kde se sny prolínají s realitou, kraj, na který se nezapomíná.

Tebulos – nejvyšší hora Čečenska

„Je možné jít na Tebulos? Nestřílí se tam?“ ptáme se lámanou ruštinou gruzínských pohraničníků v malé horské vesničce na to, co nám vrtalo hlavou už před odjezdem z Čech. „Nět, tólko ochotnici,“ odpovídají. Naše udivené výrazy po pár vteřinách střídá smích, když si vzpomeneme na Cimrmana a uvědomíme si, že na hoře nestřílí ochotníci, ale myslivci.

Munţii Retezat, třetí nejvyšší hory Rumunska

Hory s okouzlujícími pohledy na jezera pod skalními štíty, se skalními stěnami, které jsou úchvatné pod modrou oblohou s bílými obláčky a děsivé, mizí-li v černých bouřkových mracích. Hřebeny navršené z kamenů, kam až oko dohlédne, nedozírné horské louky i nekonečné pěšiny klečí. Hory patřící ovcím, koním, oslům, ale i turistům.

Munţii Parâng – skalnaté hory

I za pěkného počasí si člověk připadá maličký a nepodstatný uprostřed ohromných plání kamení a zežloutlé trávy. Po několika dnech na hřebeni se už těší, až sestoupí do lesů, jež lemují úbočí hor. Možná spíše pralesů, lidé zde ještě nestihli zničit kouzlo houštin, tlejících padlých stromů a lesních paloučků.

Munţii Şureanu – Opuštěné hory

Munţii Şureanu není nadarmo Čechy nazýváno Opuštěné hory. Celé dny může člověk jít po ovčích stezkách na travnatých hřebenech, pod sebou neuvidí nic než nekonečné lesy a společnost mu dělá jen ptactvo a zvěř. Pestřejší krajinu spatříme na jižním okraji pohoří. Skály zde mají bílou barvu a suché kamenité planiny prozrazují, že stojíme na hrobě miliard prehistorických měkkýšů a trilobitů.

Banát – u krajanů v Rumunsku

S aktivitou se má začínat postupně – rozhodujeme se tedy pro prohlídku Gerníku a nejbližšího okolí. Dojem malebné vesničky s malovanými domky ještě podtrhují slepice u cesty, volně se potulující psi (na rozdíl od rumunských mají úmysly ryze přátelské), koňské povozy majestátně jedoucí po hlavní třídě i barevné dýně složené ve dvorech. Opouštíme vesnici, obcházíme ji přes louky, sady a přicházíme do míst, kde nemůže být pochyb – krasovatější kras jsme ještě nepotkali. Škrapová pole, závrty, nízké křoviny a bílé kameny. A kde je kras, tam bývají jeskyně; jedna je v mapě kreslena přímo za naším obydlím.

Sklizně v Banátu

Pěšina se ztrácí, u jakési salaše se bezradně ptáme kudy dál, ochotný Rumun nás vede až na hlavní cestu. Blesky mlátí všude okolo, jeden jen asi sto metrů od nás. Plahočíme se noční dešťovou clonou ke Gerníku.

Naděje českého Banátu stále žije

Přišli jsme malebnou krajinou Banátských Karpat, mezi loukami, mezemi, remízky a drobnými políčky, do české vesnice Gerník. Do míst, kde přísloví „Host do domu, Bůh do domu“ patří k životu stejně jako vyzvánění zvonů, práce s koňmi na poli a ranní vstávání k dobytku.

Rila – jezera v mlze

Na šestnáctidení balkánské putování jsme se vydali v počtu osm dobrodruhů, vybaveni praženými ovesnými vločkami, pár dalšími nezbytnostmi pro přežití v horách a hlavně odvahou a odhodláním v množství větším než malém. Našim cílem je přejít bulharská pohoří Rilu a Pirin, vychutnat do syta krásy hor, skal a jezer a následně se přesunout kousek k jihu do míst, odkud před více než jedenácti stoletími vyšli do našich zemí bratři Cyril a Metoděj – do řecké Soluně, která nás láká i svými památkami a hlavně mořem.

Pirin – království skal

Přijíždíme tedy z Rily autobusem k Razlogu a před námi se tyčí vysoká zalesněná hradba. To musíme až nahoru? Ne, my jdeme ještě výš… Vyrážíme po silničce vstříc horám, procházíme rozestavěným hotelovým komplexem a vzhledem k pozdní hodině jsme rádi, že nacházíme schovaný plácek na stany hned v prvním lese.

Soluň – slunné Řecko

Za cedulí Golden Sand se nachází písečná pláž, kde si za pár euro můžeme postavit stany ve stínu stromů. Víc jsme si těžko mohli přát. Odhazujeme batohy a běžíme se ochladit do moře. Paráda!

Karavanky „natěžko“

Nápad jet do Slovinska vznikl totiž na poslední chvíli a příliš jsme cestu neplánovali; podle toho to také vypadá. Tato země na pomezí Alp a Jadranu nepatřila k našim velkým cestovatelským snům, avšak pouhý týden času a jízdenky na vlak do Lublaně za 29 € nás přesvědčily. Trochu předběhnu a rovnou prozradím, že jsme rozhodně nelitovali a do Slovinska se rádi vracíme.

Usť Čorná – brigáda na konci světa

Pod tlampačem hlásajícím: „Na čtvrtém nástupišti nastupujte do rychlíku 423 Cassovia ve směru Košice,“ schází se šestice odhodlaných průzkumníků. Do řeči se dávají tak samozřejmě, jako by se znali dlouhá léta a mířili na čundr kamsi za humna. Zdání klame, někteří se vidí poprvé v životě a právě vzniklá skupina míří na brigádu na Ukrajinu.

Dunajec – řeka pstruhů, černých čápů a Jánošíka

Ráno nakládáme do lodí i stany a spacáky, protože máme v úmyslu se pro dnešek bez auta obejít. Nasedáme do lodí a vyrážíme vstříc místům, kterými je řeka proslavená. Je znát, že pod přehradou je více vody a proud rychlejší. Pravý břeh se stává slovenským a objevuje se osada Červený klášter. Hospůdce na břehu se odolat nedá a tak vychutnáváme halušky a Smädného mnicha. Posilněni a osvěženi vyrážíme. Míjíme přístaviště pltí na slovenském i polském břehu. Odtud vyrážejí plťaři ve stejných krojích jako před staletími, aby bidly a svojí zručností provedli soutěskou vor svázaný z několika dlouhých dřevěných člunů, jenom místo nákladu dnes vozí zvědavé turisty. A už je to tady! Po obou stranách se zvihají nebetyčné bílé vápencové útesy. Peřeje nejsou nikterak náročné, ale pořád je na co se dívat.