23. 7. – 15. 8. 2011
Stručně o akci
Cestu na Kavkaz jsme podnikli po zemi. Vlakem jsme vyjeli po trase
legendárního Orient expresu do Istambulu, a dále autobusem přes
severní Turecko k hranicím s Gruzií.
Prvním cílem byl gruzínský národní park Tušetie –
odříznutá horská oblast se zachovalou tradiční kulturou. Z vesnice
Omalo jsme podnikli týdenní přechod horskými vesničkami,
opuštěnými dolinami a přes sedla Velkého Kavkazu až do osady
Šatili v oblasti Chevsuretie. Shodou okolností jsme
zažili i dva festivaly se závody na koních, místními hudebníky a
pohostinnými Gruzínci.
Den jsme strávili poznáváním hlavního města Tbilisi a
den v nejstarším poutním místě Mccheta, které je
náboženským centrem Gruzie.
Následoval přesun nočním vlakem a maršrutkou do
Svanetie v severozápadní Gruzii, svérázné oblasti
sevřené mezi hřebeny Kavkazu, kde se dochovaly vesnice s obranými věžemi.
Podnikli jsme tam dva výlety v okolí zběsile přestavovaného města
Mestia, při druhém se zapojili (kvůli naší blbosti) i místní
vojáci, sanitka a nemocnice.
Zbýval už jen přesun zpátky na pobřeží a, se zastávkami
v Poti a Batumi, návrat tureckým autobusem do
Istanbulu, kde jsme se rozdělili na část vracející se rovnou domů
a ostatní pokračující do rumunského Banátu…
Expedice HUMI Outdoor
Jižní Kavkaz 2011 putovala nejen za gruzínskými vrcholy, ale také
tradiční kulturou a životem v horských oblastech Tušetie, Chevsuretie a
Svanetie.
Uskutečnila se za podpory firmy HUMI
OUTDOOR, která poskytla kvalitní nepromokavé bundy a další
vybavení.
Film
Na naší cestě jsme natočili dokument Sakartvelo –
země pod Kavkazem, který si můžete i stáhnout
Napsali jsme
Články v časopisech
Tušetie je pro mne probuzení se v rozkvetlé louce. Východ slunce za
skalními štíty a hra světel a stínů na strmých svazích hor. Dusot
koňských kopyt a mihnutí jezdce cválajícího kamsi do neznáma. Zvonky
ovcí a štěkot ovčáckého psa. Pozvání do skromného obydlí na
mateřídouškový čaj. Sytě zelené louky a husté lesy rostoucí na
neuvěřitelně strmých svazích. Závratně vysoké kamenné věže, které
v dávných dobách kdosi vyskládal z kamenů. Vojáci, kteří tě vyzvou na
volejbalový zápas a věnují ti svůj poslední bochník chleba. Kraj, kde se
sny prolínají s realitou, kraj, na který se nezapomíná.
Dvacet koní tryská do kopce, za kopyty jim vstává oblak prachu. Vzduch
nasávají široce rozevřenými nozdrami, za nimi vlaje hříva a ocasy. Jeden
se snaží předjet druhého. Pohání je jezdci, sotva dvacetiletí kluci.
Začíná festival Tušetoba.
„Je možné jít na Tebulos? Nestřílí se tam?“ ptáme se lámanou
ruštinou gruzínských pohraničníků v malé horské vesničce na to, co
nám vrtalo hlavou už před odjezdem z Čech. „Nět, tólko ochotnici,“
odpovídají. Naše udivené výrazy po pár vteřinách střídá smích, když
si vzpomeneme na Cimrmana a uvědomíme si, že na hoře nestřílí ochotníci,
ale myslivci.
Teprve po vydatném spánku jsme začali Tbilisi, to pradávné město mnoha
kouzel, objevovat. Tbilisi bylo založeno již v pátém století králem
Vagantem Gorgasali. O sto let později se stalo hlavním městem Iberie,
království pokrývajícím východní část dnešní Gruzie. Díky tomu, že
tudy procházela Hedvábná stezka, město zkvétalo a rostlo. Již tehdy zde
stálo mnoho kostelů, neboť Iberie byla jednou z prvních zemí, která
přijala křesťanství.
Pokud se zeptáte, která horská oblast v Gruzii je nejkrásnější, dost
pravděpodobně dostanete odpověď, že Svanetie. Mně se osobně nejvíce
líbila Tušetie, a to především proto, že do Svanetie jezdí podstatně
více turistů. Z hlediska kulturně-historického se od zbytku Gruzie
v mnohém liší. Svanové žijí sice již po staletí pod nadvládou Gruzie,
ale jedná se o samostatný národ s vlastním jazykem.
„Tenhle tanec je z Kacheti… a tenhle z Chevsureti…,“ náš známý,
člen mladého divadelního souboru z Tbilisi, nám popisuje počínání
svého kolegy, který se poté, co se zvedl od dlouhého stolu plného jídla,
pustil bez varování do tance. Mužského sólového tance, jaký se tančí po
celém severním Kavkaze. „A tenhle tanec?“ ptáme se, „Ten je
odkud?“ – „Ten? Ten už je ze srdce!“
Když Pánbůh rozděloval národům Zemi, všichni se poslušně dostavili. Jen
Gruzínci ne – zrovna jedli… Vaří totiž tak dobře, že od jídla nelze
odejít (byla jsem tam a je to tak!). Když Pánbůh všechnu půdu rozdělil,
na Gruzínce nezbylo nic. „Co mám s vámi dělat?“ povzdechl si Stvořitel
a ve své neskonalé dobrotě jim přenechal kousek Země, kterou si původně
schovával pro sebe.
Regiony Tušetie a Chevsuretie patří k těm nejkrásnějším oblastem Gruzie
i celého Velkého Kavkazu. Z městečka Omalo, centra Tušetie, lze udělat
přibližně týdenní track do centra Chevsuretie, městečka Šatili. Cesta
vede skrz vesničky plné pohostinných lidí pod nádhernými zasněženými
vrcholky čtyřtisícovek. Naše expedice HUMI Outdoor Jižní Kavkaz 2011 se
rozhodla tyto oblasti navštívit a trasu projít.
Vlaďčin seriál na blogu
- Část první
- Část druhá – o návratech na stará známá místa,
o křižovatkách světa, kebabu, mravnostní policii a boření
předsudků
- Do konca! – o bájné Kolchidě, věrozvěstce Nino,
potetovaném námořníkovi, o gruzínské pohostinnosti a nekonečných
přípitcích i o naší zemi.
- Možná přijde i Saakašvili… – jak jsme hráli
s pohraničníky volejbal a jak jsem málem udělala rozhovor se
Saakašvilim
- Ruští ochotníci – o turistice, nedorozuměních a
o ruských ochotnícich na hoře Tebulos. Také o Cepínech, Církevních,
Pochcáncích a Hipících
- Moloděc, moloděc! – o turistech a jejich kolibách,
o psech, Svanetii, královně Tamar a o rozbitých hlavách „typických
Čechů“…
- Nikdo není ostrov sám pro sebe – o čilém hlavním
městě Tbilisi a jeho sirných lázních, o postmoderních tulácích a
turistech, o svaté Sidonii, Kristově rouchu i o spojené Evropě…
- Mezi východem a západem – o rozlučkové koupeli
v Černém moři, o cestě do Istanbulu strávené na záchodku a v harému,
o čističi záchodů Pavlovi a o statečné, hrdé Gruzínce Iylii
Deník
Je zcela jedinečný a čtivý, zatím je vystavený v poličce…
