Chelmos osamělá túra v horách na Peloponésu

Ozubnicová železnice Diakofto-Kalávryta aneb Bahnklettersteig

Sedím na zahrádce kavárny v pobřežním městečku Diakofto, popíjím frapé a sleduji bouři, která zuří okolo. Vichr hrozí, že odnese plátěnou stříšku verandy nad mojí hlavou, a zemi zalévají provazy deště. Poslední vláček na zubačce do Kalávryty mi odjel, sice jsem chtěl stopovat, ale v tomto počasí? Slečna v pokladně i číšnice v kavárně mi radí, ať se ubytuji v hotelu nedaleko, a jedu zítra prvním vlakem. Asi to tak udělám… Když ve mě začne hlodat mnohem bláznivější věc, než je stopování. „Chceš jít do hor, na Chelmos? Chceš vidět zubačku? Už tě omrzelo ježdění autem a pohodlí hotelu?“ (Po týdnu ježdění po seismických stanicích, kdy jsem viděl hory jen z okénka auta, vskutku ano.) „Bojíš se, že promokneš? Že nenajdeš místo na přespání?“ V duchu se mi vybavuje přednáška jedné malé české cestovatelky, kterou jsem viděl předevčírem: „Nečekej, až budou okolnosti ideální. To se nemusíš dočkat nikdy. Vyraž teď, udělej, co tě láká!"

Zapínám nepromokavou bundu, kontroluji pláštěnku na batohu a vyrážím po kolejích úzkorozchodky směr Kalávryta. Hned za městečkem vede trať do hlubokého údolí. Po obou stranách se tyčí svislé skály, tak vysoké, že jejich vršky mizí v mlze. Tvoří je slepence, usazeniny podobného druhu jako pískovce, ale obsahující spoustu oblázků. Pocházejí z říční delty, jejíž usazeniny byly při vzniku Korintského zálivu vyzdviženy. Skály mají zajímavé struktury, vypadají jako pravěké obrazce bizarních bytostí. Mezi skalami jsou loučky, na kterých kvetou rododendrony, trať se chvílemi těsně tulí ke skále, jindy zase k hučící říčce. Pořád prší, od pasu dolů už jsem promočený, ale je celkem teplo, tak to nevadí. Foťák mám schovaný v suchu (doufám!) v batohu, aspoň se mohu kochat bez přemýšlení nad kompozicí.

Trať vede do rozlehlé kotliny mezi skalami, kde je olivový háj a malé nádražíčko. Na něm dvě koleje, otevřený dřevěný domek s čistou kamennou podlahou a krbem (tady by se spalo!) a budka se dvěma kabinkami. Jsem zvědavý, jak vypadají záchodky v takovémto opuštěném místě. Nebojte, nebudu psát o každém prdu, pointa přijde vzápětí. Dotknu se prstem kliky kabinky a dveře se začnou otevírat. Z mezery mezi dveřmi a futrem cosi padá, sklouznu pohledem k zemi a tam… nervózně se plazící had s černými skvrnami na hřbetě! Radši vyklízím pole a pokračuji dále.

Trať míří do uzoučké mezery mezi skalami. Mezi kolejnicemi začíná ozubnice a trať strmě stoupá. Dostali jsme se do hlubší geologické vrstvy, skály tvoří vápence. Ve skalních stěnách jsou převisy a jeskyňky, některé i s krápníkovou výzdobou. Trať se drží nad řekou hučící na mnoha stupních a kaskádách, prochází krátkými tunely, po římsách vysoko nad vodou a galerií vytesanou ve svislé skalní stěně. Tam neprší, neodolám a vytahuji foťák. Vzápětí trať vychází na most nad vodopádem. Za pozornost stojí oboje. Most je historický, nýtovaný, se spodním obloukem. Srdce železničního stavitele by zaplesalo, však i já se na něj zálibně podíval. A vodopád? Říčka nad mostem je ani ne deset metrů pod tratí, padá do uzoučké, ani ne metr široké, průrvy, tam se vaří, syčí a hučí, a na druhé straně je dobrých třicet metrů hluboko. Most tvoří ocelová konstrukce, na ní pražce, a na nich kolejnice. Ano, to je dost děravé. Vedle je třicet centimetrů široká lávka z mokrého plechu. Normálně člověk přejde pár metrů s jistotou po kolejích, po pražcích snad i poslepu, a po třiceticentimetrové lávce bez držení i cestou z hospody. Tady nad vodopádem se křečovitě držím zábradlí, dělám malé krůčky a málem se do zábradlí i zakousnu. Uf, konečně na druhé straně, jsem to ale bábovka.

Dál pokračuji přes hodinu podobným terénem. Řeka hučí hluboko, skály se tyčí vysoko, sem tam vodopád, tunel, most, a k tomu jedno malé nádražíčko. Piji vodu z vodopádu padajícího ze skal a poté ze studánky. Poslední zbytky denního světla zmizely, vyndavám čelovku a pomalu začínám koukat po místu na přespání. Najednou vidím po trati proti mě kráčet dvě postavy. Nevěřícně zírám, černá a bílá koza. Vyskáčou kousek po svahu a z výšky na mne koukají. Kde se berou, uprostřed soutěsky? A s takhle zakroucenými rohy? Nějaký místní druh divoké kozy?

Najednou se v kuželu světla čelovky objevuje zajímavé místo. Trať se stáčí přes most do tunelu, a druhý tunel s otevřenými železnými vraty vede do skály přímo přede mnou. Jasně, že jsem zamířil tam. Nad hlavou mi lítá množství netopýrů, a nořím se do nitra skály. Najednou se hučení vody přibližuje a tunel kříží puklinu, ve které dole teče řeka. Je tu starý most, pásnice, nad kterými vedly koleje, jsou v pořádku, ale pražce a lávka chybí a zábradlí je přerezlé a kamsi padá. Očividně trať vedla dříve tudy a pak byla z nějakého důvodu přeložena. Vracím se na komfortnější most a jdu tunelem se současnou tratí. Po chvíli se stejně spojuje s tím starým. A na konci jsou druhá železná vrata. Je tam informační tabule, kde se píše, že dříve byly užitečné pro organizaci pohybu lidí a vlaků na trati. Jak? To si přeberte sami, víc tam nepsali.

Tady končí nejzajímavější úsek trati, tak mě ani nemusí mrzet, že jdu po tmě. Po chvíli přicházím na malé nádražíčko, které, na rozdíl od předchozích v pustině, běžně slouží cestujícím. Je zamčené, na nástupišti svítí lampy a vedle je hospoda. Ale kousek od něj je v zahradě očividně dlouho opuštěný domek s verandou, a to je přesně to co hledám. Stačí přelézt zarezlou branku, po které se pne víno (jako do pohádky) a rozkládám karimatku na suchém místě, kde se ani nemusím bát, že mě někdo překvapí.

Povedená náhodná procházka

Ráno vyrážím brzo, a koukám, že dál už je údolí osídlené. Jdu po silničce kousek nad tratí, a po pár kilometrech přicházím na hlavní silnici do Kalávryty. Tak si někoho stopnu, ne? Mávám na první auto a až pozdě si všímám označení „ταξι“. Omlouvám se, a chlápek říká: „Chceš do Kalávryty? Tak si naskoč!“ „Za kolik?“ „Zadarmo“

Kalávryta v osm ráno ještě spí. Vyrážím vzhůru vozovou cestou, všude okolo jsou janovce, dva metry vysoké keře s větvičkami obsypanými žlutými kvítky. Prý se jím tu říká „sparta“. Potkávám stádo koz, mají podobně zakroucené rohy jako ty včerejší, tak je to tu asi běžné. Všechny louky jsou tu spásané, je to krása, žádná sekačka nedokáže posekat trávu takhle na krátko a vyhnout se keříčkům a kytičkám.

Minul jsem správnou odbočku a vycházím na silnici. Vracet se mi nechce a šlapat po asfaltu také ne, tak mávnu na první auto. Nastupuji ke dvěma chlápkům, tak 50 a 70 let, starší spolujezdec drží v ruce bez povšimnutí hořící cigaretu, kouř odchází otevřeným oknem. Auto mělo svá nejlepší léta v dávné historii, některé součástky drží pohromadě jen izolepou a vrstvou špíny. Řidič mi říká, že jedou o pár kilometrů dál než potřebuji, prý ke „Cave Lake“. Nevím co to je, ale zní to zajímavě, tak se svezu s nimi až tam. Na místě řidič vytahuje klíče, a odemyká stylovou, nově postavenou tavernu, prý mohu přijít později na oběd. Teda, toho jsem na majitele restaurace fakt netipoval.

Kupuji si lístek (vypadá to na jeskyni s prohlídkami) a ve správný čas jdu ke vchodu do podzemí. Nevidím žádného dalšího turistu, už začínám pochybovat, že jsem na správném místě. V tom vychází krásná mladá Řekyně a říká: „Jdeme na prohlídku?“ Jasně! Dostává se mi nadstandardního výkladu v angličtině o všem možném. V jeskyni jsou vskutku jezera, desítky metrů dlouhá a několik metrů hluboká, oddělená sintrovými hrázkami. A ta krápníková výzdoba, hlavně tenoučké sintrové záclonky. Po prohlídce se loučím s Ioannou a přemýšlím, kam vyrazit dál.

Ani v OpenStreet mapě, ani v papírové odtud žádná cesta vzhůru do hor nevede, což je k vzteku. Bez jasného cíle vyrážím po vozové cestě směrem k horám. U brodu přes potok má podle mapy končit, ale vede dál, směrem do soutěsky potoka. Pokračuji zvědavě dál a přicházím k malému kostelíku přilepenému ke skále. Vcházím dovnitř, a nemohu věřit svým očím. Ikonostas je postavený z travertinových bloků, a za ním je krápníková jeskyně. Dlouho jen sedím na zemi před ikonostasem, místo na mě hodně působí. Poté se ještě vydávám po pěšince dál proti proudu potoka. Vcházím do uzoučké soutěsky, která po pár metrech končí skalním kotlem, do kterého se z patnáctimetrové výšky řítí vodopád.

Začíná se ozývat hlad, a uvědomuji si, že jsem vlastně od taverny moc daleko nedošel. Rozhoduji se tam vrátit a využít pozvání na oběd. Majitel mě vítá a vzápětí dostávám na vybranou kuřecí, houbový a sýrový koláč. Beru houbový (je to spíš takové chačapuri) a dostávám k němu i rajčatový salát. Majitel mi ukazuje nějakou rybu, rád si ji dám. Poté ještě olivu, borůvky a med jako zákusek. Nacpaný k prasknutí a posilněný džbánkem vína vyrážím na další cestu. Tentokrát mířím k vesničkám Kato Lousi a Ano Lousi, kam jsem chtěl dojet původně. Vede tam dokonce turistická značka po loukách na úbočí hor. Cestou potkávám babičku pasoucí stádečko ovcí, stádo koz v rokli a samozřejmě spoustu kytiček.

Na návrší nad první vesničkou křížím vozovou cestu stoupající cik-cak do hor. V mapě není, ale neváhám a vydávám se vzhůru. O kus výš končí, ale dál vede kozí stezka. Značení trusem se nedá přehlédnout. Stoupám mezi teplomilnými keři, osamělými borovicemi a po skalních plotnách pořád výš. Po plotnách to jde nejlépe, tam se člověk nechytá do žádné trnité vegetace. Vůbec, mám dojem že tady v Řecku se mnohem víc rostlin brání spasení různými trny, ostny a pichláky.

O pár stovek metrů výše se ocitám na hřebínku, který tvoří hradbu mezi dvěma dolinami a na druhém konci navazuje na hlavní hřeben hor. Borové lesíky střídají kvetoucí loučky, o otevírají se výhledy na všechny strany.

Po malebném hřebínku stoupám do hor

Na stéblech trávy se třpytí kapky rosy, za chvíli mám boty opět promočené. Absurdita situace, že mám rybníčky v botách a sucho v krku mě přivádí na nápad napít se rosy. Olizovat trávu je hrozně zdlouhavé, zkusím to jinak. Vezmu ručník, třikrát s ním máchnu v trávě a je promočený. Zkusím ho vyždímat a rovnou vodu vypít, funguje to. Docela dobrý způsob získání vody. Jen by to příště chtělo ručník po praní lépe vymáchat, aby první várka vody neměla mýdlovou příchuť.

Pokračuji dále po hřbítku po kozí stezce. Občas překonává skalky, musím se přidržovat rukama. Mimochodem, víte, jak se pozná obtížné fakt místo na kozí stezce? Chybí značení, protože koza se soustředí na cestu a nekadí.

Přicházím do sedýlka na konci postranního hřebene. Je tu nepřehlédnutelný vegetační zlom – místo louček je dál suťový svah s trsy trávy mezi kamením a místo souvislého porostu borovic sem tam větrem ošlehaný strom. A navíc se dál škrábu nahoru ujíždějícím kamením a brzo vcházím do mraku, který celý den sedí na vršcích hor. Míjím poslední strom, sem tam se objevují skály, ale žádné lezení se nekoná. Poslední kus se škrábu nahoru v mlze, která by se dala krájet. Ještě jedno překvapení přijde, přicházím na něco, co bych tu už nečekal. Je to měkké, bílé a zebe to do tlapek. Ano, leží tu sněhová pole. A to jsem přitom pěšky vystoupal od moře, kde padaly na zem zralé pomeranče.

A závěr? Nuda, nuda, šeď, šeď. 150 metrů pod nejvyšším vrcholem přicházím na širokou štěrkovou silnici. Není proč se škrábat na nejvyšší horu, naopak soumrak a mlha hovoří jasně proti. Scházím po silnici, dvě hodiny koukám jen na štěrk a do mlhy. Přicházím k jakémusi ski-areálu, u budovy je veranda a na ní pult, asi nějaký bar. Natahuji za něj karimatku, aspoň nějaká ochrana před větrem. Přemýšlím, jak se při teplotě okolo nuly (jsem pořád asi 1700 m nad mořem) vyspat v letním cyklospacáku. Spodní částí spacáku strkám do vyprázdněného batohu a vrchní balím do bundy. A zima nebyla, tak to asi fungovalo…

Ranní pohled zpátky, odkud jsem včera sešel

Druhý den pokračuji v sestupu do Kalávryty. Jsem v pokušení stopovat, ale nakonec se vydávám lesní pěšinou. A rozhodně nelituju. Procházím takřka pralesem, horské smrky tu očividně sami rostou od pádu šišky až své do přirozené smrti. A pak s pomocí broučků a hub zase zetlí a dají živiny dalším. V polovině cesty přicházím na palouček, vyměňuji něco-jako-pohorky (no, nevím jestli byl dobrý nápad brát lehké promokavé botky) za sandály a sluníčko, které právě vykukuje mezi mráčky, mě neodolatelně vábí. Brzo neodolám, oblečení končí poházené na batohu, lehám si na karimatku a vstřebávám hřející paprsky…

Na další cestě mezi skalkami potkávám kunu skalní. Tváří se vyjeveně, asi tu nikoho nečekala. Snad minutu na sebe koukáme, stojíce asi pět metrů od sebe. Pak kuna skočí mezi kameny a je pryč. O kousek níž nabírám vodu z potůčku a jen tak mimochodem mrknu na jízdní řád. Aha, vlak jede ve 12.25 a ne 15.22, jak jsem myslel? No, radši pohnu, snad bych to mohl stihnout. Přicházím do Kalávryty údolím mezi skalkami, do odjezdu vlaku mi zbývá asi půl hodina. Tak akorát, abych si koupil lístek až do Atén a dal si řecký salát v taverně u nádraží.

Zubačkou zpátky

Cestou dolů fotím z okýnka, a pak i na stanovišti hned vedle fíry. Frčíme přes známá místa, fíra u největších zajímavostí jede krokem a ukazuje, co mám fotit;) Kdyby tak věděl, že jsem tady předevčírem šel pěšky… No, asi by ho to moc nepřekvapilo, cestou jsme viděli aspoň tři dvojice jdoucí po kolejích.