28. 10. – 1. 11. 2015
Czech Team
„Teď není potřeba číst zprávy o uprchlících, teď je potřeba
zvednout zadek a jít pomoct!“ Přidal jsem se ke skupině (z větší
části neznámých) lidí, nasedli jsme do aut, naložili 1600 izotermických
fólií a pár krabic nitrilových rukavic a vyjeli jsme na Balkán.
Na hraničním přechodu Berkasovo / Bapska mezi Srbskem a Bulharskem v té
době už měsíc působili čeští dobrovolníci. Zapojili jsme se do
organizování davu, výdeje jídla a oblečení, oblékání mimin, vaření
čaje, sběru odpadků…
Czech team se každé ráno a večer schází na poradu. Ranní porada
probíhá venku, večerní porada je ve velkém stanu sloužícím jako sklad
oblečení pro uprchlíky. Během porady si každý může vzít slovo a říct
cokoli, co mu přijde důležité. Na všechny potřebné činnosti se lidé
zapisují dobrovolně. Mezi dobrovolníky jsou skauti, pankáči, mámy,
studenti, učitelé, programátoři… Spojuje nás jen oranžová vesta a to,
že jsme ve svém volnu přijeli pomoct.
Krom nás na přechodu působí též UNHCR (Úřad vysokého komisaře OSN
pro uprchlíky). Umí poskytovat informace, hledat ztracené členy rodiny a
vozit postižené na vozíku na začátek fronty. Dále němečtí dobrovolníci
rozdávající vodu a evangelia v arabštině, Lékaři bez hranic (odvádí
skvělou práci), UNICEF (matky s dětmi se u nich mohou ohřát a vzít si
plyšáka) a WAHA (mají lahvičku peroxidu, monopol na poskytování zdravotní
péče a jsou strašně důležití). Každopádně většinu práce odvádí
dobrovolníci. Zadarmo, rádi a s úsměvem:)
Co pro uprchlíky děláme?
Co všechno děláme? Čekajícím uprchlíkům nabízíme čaj. Totiž
cukrový roztok s příchutí černého čaje. To probíhá 24 hodin denně.
Pokud je uprchlíků hodně, roznášíme čaj i do stanů, kde musí čekat.
Dále nabízíme hygienické potřeby a nějaké jídlo. Vařit nám Srbové
zakázali, takže jen sušenky, rybičkové konzervy a banány. A vodu. Když
jdou od autobusů 2 kilometry do kopce na slunci, docela se jim hodí. Taky
nabízíme úsměv a vlídné slovo. Toho se na jejich balkánské cestě také
nedostává. Několik holek systematicky kontrolovalo batolata, jestli jsou
dostatečně oblečená a nepotřebují přebalit.
Vyhrocení situace
Po čtyřech dnech na místě, v noci na neděli, přestali Chorvati
uprchlíky odvážet a na místě zůstaly tisíce lidí. Teplota byla těsně
nad nulou a foukal vítr. Rozdali jsme všechny deky včetně použitých,
tisíc izotermických fólií, ale stejně se na spoustu lidí nedostalo.
Zvládnout dav a zabránit chaosu bylo na hranici možností vyčerpaných
dobrovolníků… Určitě bylo potřeba udržet pořádek, v tlačenici a
chaosu by hrozilo i ušlapání. Ale stejně zůstávalo spoustu otázek PROČ.
Proč Srbsko naveze tisíce lidí do jednoho místa a neobtěžuje se zajistit
na místě pořádek? Proč práci, kterou má dělat srbská policie dělají
dobrovolníci z různých jiných zemí? Proč my, kteří jsme přijeli podat
ruku v nouzi, nabídnout vodu žíznivým a deku mrznoucím, najednou držíme
policejní zátarasy? Proč pro ty lidi přede mnou nemohu udělat nic víc,
než že je nepustím dopředu a budu jim opakovat, že musí počkat?
A i po návratu stále myslím na lidi, které jsme tam potkali. Co bude
s lidmi, kteří v Afganistánu pracovali pro NATO jako překladatelé a po
stažení aliance jsou na mušce teroristů jako kolaboranti? Když je NATO tam
nechalo na pospas osudu, dá jim Evropa aspoň teď azyl, nebo je pošlou
zpátky s tím, že jsou z „bezpečné země“? Co to čtrnáctidenní
mimčo, které jsem měl to štěstí chovat dlouhé minuty v náručí, když
se ho jeho maminka bála sama držet v tlačícím se davu? Zvládne cestu ve
zdraví? A na mnoho dalších, na které nemohu a nechci zapomenout…
