Za uprchlíky do Řecka

Myčka na děti

Přijíždíme do Polykastra v severním Řecku, kde se podle koordinátorů z Čech máme podílet na fungování skladu, ze kterého se distribuuje materiální pomoc (zejména oblečení) do uprchlických táborů okolo. Na místě se ovšem dozvídáme, že po vyklizení Idomeni je zde práce jen pro pár lidí, tudíž jsme tu v podstatě zbyteční. Rozhodujeme se podívat po kempech okolo a zjistit, jestli si někde najdeme práci, která by nám připadala smysluplná…

Děti čekají na mytí

Mezitím vystoupuje klaun

V divokém táboře u motorestu, nazývaném Hotel Hara, se přidáváme ke skupině dobrovolníků, kde převažují ženy ze Španělska. Jirka fotí a chvíli s děckama ořezává pastelky, a holky se zapojují do projektu Mama Hamma. Je to v podstatě manufaktura na mytí dětí. Španělky ráno rozdají dětem lístky s pořadím, ty se posadí do fronty před mycím stanem, a postupně vstupují „do stroje“. Tam je to jak na běžícím pásu – jedna žena dítě svlékne, druhá mu najde nové oblečení (pokud je jeho špinavé), třetí ho namočí, čtvrtá namydlí, pátá osuší, šestá oblékne a nakonec dostane mýdlo pro rodinu, aby ho měli motivaci poslat do myčky i příště. Některé děti z toho mají srandu a cákají vodu všude okolo, jiné se stydí a dost jich brečí. Mámy se mezitím nudí před stanem, případně slyší své dítě plakat a nemohou s tím nic dělat. Je to zoufale neosobní továrna, ale zároveň i docela pomalá a neefektivní, vítejte ve Španělsku. :-) Po několika hodinách máme jasno v tom, že s tímto projektem nesouzníme a nechceme se na něm podílet. Přijde nám nesystémový – místo zajištění vody na to, aby si mámy mohly vyprat a umýt své děti, je necháme se nudit, budeme děti mýt a dávat jim nové oblečení. Krom toho že se nám nelíbí, že se na děti patlá mnohem víc chemie, než my používáme sami na sebe, dává se jim nové nevyprané oblečení a myje se víc dětí v jedné vaničce s vodou.

Hotel Hara opouštíme a cestou ještě nakoukneme do oficiálního kempu poblíž Polykastra. Chceme se dostat dovnitř pod záminkou, že jim vezeme fotbalové míče a hračky do školy (což je i pravda), nicméně policisté nám na to neskočí a říkají, ať to necháme u nich, že to rádi předají. Takže oficiální kemp jsme viděli jen zvenku…

EKO kemp

Fotbal v EKO kempu

Zastávka cestou do Atén

Zato „divoký“ EKO kemp (nazvaný podle toho, že se nachází okolo benzínové pumpy značky „EKO“) si prohlížíme pořádně a zjišťujeme, jaké projekty tam probíhají. Funguje tam mj. škola a kuchyně (tu z poloviny vede češka Karolína), ale obojí je personálně zajištěné, z velké části přímo uprchlíky. Je důležité si uvědomit, že je lepší, když danou práci vykonává Syřan nebo Afgánec, než český dobrovolník. Naším úkolem by mělo být spíše pomoci uprchlíkům zvládnout vlastními silami to co mohou, než jim zajišťovat kvalitní servis. Celkově nám připadá, že v severním Řecku je dost dobrovolníků a málo práce pro ně, proto se rozhodujeme posunout na jih do Atén, odkud máme zprávy, že v přístavu Pireus je několik tisíc uprchlíků a jen pár dobrovolníků.

Odpoledne vyrážíme na jih, projíždíme pod majestátným Olympem, a večer odbočujeme na malou silničku po pobřeží a zastavujeme u pláží za městečkem Stomio. Stavíme stany na liduprázdném pobřeží, usínáme za šumění moře a ráno se hezkou chvíli koupeme a sluníme, než vyrážíme na další cestu na jih…

Punkový tábor v přístavu

Uprchlíci jsou tu už měsíce

V přístavu Pireus v Aténách jsou uprchlíci v částech E1 a E2. Část E1 má být prý během několika dní vyklizená a zhruba tisíc lidí přesunuto do E2. V části E2 je aktuálně asi 700 lidí. Spí se v turistických stanech. Stany stojí ve staré hale (tam je sucho, ale horko pořád), na parkovišti (tam je horko jen přes den) a pod dálničním mostem (tam neprší a ve dne je stín). Občanská vybavenost: tři splachovací záchody, dvě řady kadibudek, dva kontejnery se sprchami pro ženy a muže a to je od řeckého státu všechno. Teda ještě večer přivezou hotová jídla zatavená v plastových krabičkách. Kvalita je asi jako hodně špatná školní jídelna, ale obvykle se dá jíst bez následků. Jen jednou se stalo, že jídlo s kuřecím masem nechalo námořnictvo půl dne ležet na slunci a několik stovek lidí se otrávilo. Životem to odneslo pár nenarozených dětí, ostatní se povedlo dostat do nemocnic a nakonec přežili.

Děti se nás nebojí

Aspoň trochu zlepšit situaci se snaží Renata, David a Sarra. Vozí nemocné svým autem do nemocnic a tam fungují jako tlumočníci a autoritou evropského pasu nutí doktory ošetřovat uprchlíky. Občas seženou další várku oblečení do warenhausu, kde si lidé mohou ve stylem orientálního bazaru najít na sebe nějaké nové modely. Pomáhají řešit žádosti o slučování rodin a asistují v dalších individuálních případech. Snaží se lidi pomalu přesvědčovat k dobrovolnému odchodu do oficiálních kempů. Je to neuvěřitelná trojka. Renata chodí v roztrhaných vojenských hadrech s plyšákem u pasu a je to totální punkerka. Sarra je jednadvacetiletá Alžířanka co od dětství žila v Česku. Jakožto arabská rodilá mluvčí perfektně ovládající češtinu a angličtinu je tu nepostradatelná. Mimochodem se v táboře stihla vdát. Manžel je ze Sýrie, svatba prý trvala 5 minut mezi jednou a druhou humanitární akcí. Spí ve stanech vedle uprchlíků, jedí to samé jídlo co uprchlíci a sdílí s nimi záchody, sprchy a všechno…

V budově stojí další stany

Měli jsme tu čest prožít čtyři noci ve stanech na parkovišti vedle uprchlíků. Nějak skvěle jsme se nevyspali. Vzhledem k horku a probíhajícímu ramadánu totiž uprchlíci ožívají večer a hlasitě se baví do dvou, tří v noci. Potom už jenom hučí motory kamionů a lodí. Soukromí vzhledem ke vzdálenostem stanů moc nehrozí. Ale lidsky to bylo fajn. Jen jsme začali stavět stany, přiběhnul k nám pán z Bagdádu a vnutil nám dvě deky. Cestou po táboře vždy člověka pozvalo několik skupinek, aby si k nim přisedl na kus řeči, dal si s nimi čaj a datle. Mezitím zase k člověku nebojácně přibíhali děti, aby je zatočil, vyhazoval do vzduchu nebo pochoval.

Najednou jsme si uvědomili, že lidé zde mají značně idealizované představy o Evropě. A že v evropských odtažitých vztazích a neosobním prostředí těžko mohou být někdy šťastní. Že jedinou cestou pro ně je vytvoření komunity cizinců, aby měli vřelé vztahy se sousedy a jejich děti si mohli hrát spolu a se strýčky a tetami okolo. A že tyto komunity rozhodně nejsou sociálně (společensky) vyloučené, nanejvýš vyloučené ekonomicky. Sociálně vyloučení jsou spíše ti evropani, co tráví celé dny v práci, nemají čas na rodinu a sousedy zdraví na půl pusy.

Uprchlická krize v deseti anglických slovech

Většina uprchlíků v přístavu ovládá z angličtiny několik základních slovíček. Dovolujeme si na základě našich rozhovorů sestavit příklad jedné modelové konverzace…

– Hello my friend! How are you?
– Tea?
– We Syria. Syria good. Afgani not good.

– Bašar Asad very bad. Many bombs. Look! (ukazuje jizvy od střepin na nohách)
– Daeš problem. America problem. Russia problem. Putin and Asad big problem.

– Food? No chicken – no problem. (nabízí jídlo od armády zatavené v plastové krabičce)

Kuchyně

Dobrovolnická kuchyň

Balení wrapů

Nakonec jsme našli uplatnění v kuchyni, která vytváří „supplementary dinners“. To znamená něco navíc k slavnému jídlu v plastových krabičkách od armády. Každý den vytváří 1500 wrapů, čili vždy nějaká pomazánka a zelenina zabalená v pita chlebu. Do horkého počasí a podmínek v kempu ideální strava, navíc taková, na jakou jsou Arabové zvyklí. Kuchyň se nachází na ploché střeše restaurace ve městě. Na chodu se podílí pestrá národnostní směska dobrovolníků i uprchlíků. Každý den okolo druhé začínáme čištěním a krájením zeleniny, což zvládneme obvykle tak za dvě hodiny, a okolo páté začínáme balit wrapy. To je naprosto úžasná manufaktura, placka je na jedné straně dlouhatánského stolu vytažena z krabice, cestou na druhou stranu jsou na ní nandány všechny dobroty, a tam je o pár vteřin později zabalena. Mezitím máme většinou čas najíst se v přízemí, protože laskavá majitelka nejen poskytla zadarmo prostory na kuchyň, ale navíc dala všem dobrovolníkům poloviční slevu ve své restauraci. A je to fakt vynikající restaurace s výbornou řeckou kuchyní…

Dopoledne máme vždy volné, protože celý kemp po bujaré noci spí minimálně do deseti. Jeden den jsme si vyběhli na kopce nad přístavem a kochali se výhledem na Atény a přístav ze suchých strání s pichlavou vegetací. Jindy jsme vyrazili do centra Atén a prošli se okolo Akropole. A jeden den jsme přejeli trajektem na nedaleký ostrov Salamína, tam našli opuštěnou plážičku mezi skalami a tam blbli na suchu i ve vodě:)

Hotel City Plaza

V rámci výletu do Atén jsme navštívili Hotel City Plaza, což byl hotel, který byl posledních asi pět let zavřený, a před pár měsíci byl osquatovaný a teď slouží uprchlíkům. K našemu překvapení vypadal na první pohled stejně jako fungující hotel – všude čisto, služba na recepci, personál na baru… Jen s tím rozdílem, že práci vykonávají lidé zadarmo a všechny služby jsou také zadarmo. Včetně takových jaké v běžném hotelu nenajdete, jako třeba škola nebo lékařská péče. Jen jsme tam nahlédli a chvíli mluvili s dobrovolnicí, která to řídí, tak si radši přečtěte reportáž o aténských squatech od zasvěcenějšího autora.

Na hoře Ossa, v dáli Olymp

Blíží se čas návratu do Čech. Loučíme se s Renatou, Sarrou a dobrovolníky z kuchyně a v pátečním odpoledni odjíždíme z Atén. Za soumraku zastavujeme u jezera Yliki, krátce se osvěžíme, navečeříme v trávě a zahlédneme ohromného hada a šakala. Poté za tmy ještě jedeme dalších 300 km po dálnici k severu, u Larisy odbočujeme na horskou silničku a serpentinami vyjíždíme až k chatě pod horou Ossa. Uléháme do trávy u napajedla… Brzy ráno nás vyděsí krávy, které jsou k napajedlu přímo přes naše spacáky. Utíkáme za plot chaty a tam ještě chvíli pokračujeme v odpočinku, zatímco slunce vychází nad mořem. Dlouho ale lenošit nevydržíme a vyrážíme vzhůru. Kytičky kvetou a postupně se nám otevírají výhledy na Olymp na severu, moře na východě a zalesněné hory na jihu. Najednou stojíme na vrcholu, 1.978 m nad mořem. Vrcholovým překvapením jsou schody do země, které vedou do podzemní kaple. Po chvíli kochání a vrcholové snídani sbíháme dolů, jedeme do Soluně, krátce se rozhlédneme okolo Bílé věže a pokračujeme do vojenského kempu Vasilika, kde k nám přistoupí Karolína.

Vojenský kemp Vasilika

Během pár dní, co jsme byli v Aténách, byl totiž zrušen EKO kemp a všichni uprchlíci odtamtud byli převezeni do nově zřízeného kempu Vasilika. Karolína z EKO Kitchen sbalila kuchyni a následně se přijela podívat za „svými“ uprchlíky. Teď s námi jede do Čecha a cestou nám obšírně vypráví, jak probíhalo vyklízení a jak vypadá vojenský kemp. Prý to má potenciál být docela dobrým kempem, bohužel zatím je to nehotové a dodělává se to za pochodu. Třeba se bydlí v obrovských hangárech, kde se vzduch nehne. Okolo jsou prašné cesty, ze kterých se pořád práší a člověk smrká řeckou černozemi. Teprve postupně se na ně naváží štěrk. Jiné prostory než na bydlení (třeba na školu) zatím nejsou. A zároveň přesunem skončila škola, kuchyně, a všechny další projekty, které v EKO kempu probíhaly. Dobrovolníci do vojenských kempů obecně nemají přístup, nebo si musí složitě vyřizovat výjimky. Karolíně se povedlo domluvit s velitelem tábora a mají v plánu se tam s kuchyní vrátit. Ale řada dalších projektů skončí bez náhrady…

Ještě se zastavujeme v Polykastru ve skladu. Tam jsme takřka za pět minut dvanáct, během pár dnů se má sklad přesouvat do Soluně, aby byl blíž nově zřizovaným oficiálním kempům. Přibíráme tam další dvě dobrovolnice, které se chtějí svézt do Čech a ujíždíme po Balkánské trase k bohatému severu. A uvědomujeme si, že jsme Ti šťastní se Schengenskými pasy, pro které jsou všechny hranice otevřené…