Ze Sofie do hor
Všichni to asi říct nemohou, ale já se úplně špatně nevyspal. Po klasických obstrukcích („Musím se jít vyčůrat“) opouštíme sofijské nádraží, které se nebojím zařadit k nejošklivějším v Evropě. Hledáme Mši, o které se dočetl Honza na internetu. S popisem, který jsme měli, to bylo trochu komplikované, přišli jsme až v průběhu kázání. Bylo to moc pěkné, sloužil ji anglikánský kněz v angličtině a bez váhání nás přijali mezi sebe, následně nás ještě pozvali na čaj a na pokec. Říkáme, že jsme právě přijeli a že chceme chodit po Rile a Pirinu a pak jet do Řecka, oni odpojídají: „Oh, it's great!“ a společně popíjíme čaj a ujídáme sušenky.
Snídáme na schodech Národní knihovny a znovu potkáváme černocha z Kamerunu, se kterým jsme se seznámili na Mši. Fotíme ho společně s Maki, která je celá nadšená. :-)
Pavel s Maruškou se vydávají koupit plynové bomby, které Pavel nechal doma, my ostatní si prohlížíme chrám Alexandra Něvského. Stavba hezká, jen jsem se nemohl ubránit dojmu, že je to spíše turistická zajímavost než dům Boží…
Pavel si to vyžehlil, má bomby, nalezený autobus do Dupnice a lístky v ruce. Jedeme přes hory a doly k jihu.
Příjezd do místa určení byl tak trochu ve znamení chaosu:
„Rychle, jsme tu, vystupujem!“
„Kam nás to veze?“
„To staví až za tunelem?“
„Dobrý, už zastavuje…“
Výhled na prvním kopci
Дупница Dupnica. Stojíme na hlavní silnici, kde nás vyložil dálkový autobus, před námi panelákové panorama postkomunistického města a na obzoru nebetyčné hory. Od té doby, kdy jsem tu byl poprvé, jsem se sem chtěl vrátit, a teď skoro nemůžu uvěřit, že jsem skutečně tady. Po třech letech procházím stejným hnusným podchodem pod tratí, okolo stejného šedého paneláku a přicházíme na parkoviště tvořící náměstí. Ptáme se, zda nejede autobus do Bystrice a připojujeme se k hloučku stojícímu okolo dopravní značky s nakresleným autobusem. Jízdní řád tu není a kdy jede nikdo neřeší. Balkánská pohoda. Rozsypaná karosa po čtvrthodině přijíždí. Vystupujeme na návsi v Bystrici a psychicky i fyzicky se připravujeme na první krok do hor. Vyměnit tričko. Utáhnout pohorky. Nabrat vodu u studánky. Tak jdem?
V odpoledním horku stoupáme po cestičce vyšlapané kozami. První cíl je 400 metrů před námi a 200 nad námi. Každé tři kroky jsme o metr výš. „Zastav, můžeš mi prosím vyndat pití?“
Stojíme na sluníčku na plošince s lavičkou. Přímo pod náma je nejhorší stoupání naší cesty a otevírá se nám výhled daleko do kraje. Merkéta jej maluje, Adam fotí, někteří jen beze slov obdivují krajinu pod sebou a jiní spokojeně leží a jsou rádi, že kopec je za nimi.
Vodopád Bystrišky
Po cestě tvořící rovnou linu uprostřed strmého svahu jdeme do nitra hor. Kilometr co kilometr se hukot Bystrišky přiblíží a zesílí. Najednou se cesta stáčí na dřevěný most a před sebou vidíme vodopád. Řeka padá z mnohametrové výšky do průzračného jezera a pak uhání po kamenité kaskádě dolů. Není čas hrát si na Japonce, za hodinu bude tma. Vydávám se hledat místo na čtyři stany a Pavel se pouští do přípravy tortellini s kečupem. Vařič neurychlíme a tak je čas na koupel pod vodopádem. Je to zážitek. Člověk se ponoří do ledové vody a do těla se mu začnou zabodávat tisíce drobných jehliček. Plave k místu, kde padá voda, proud ho snáší zpátky, pod sebou několik metrů vody a na dně vidí oblázky. Rychle ven, dřív než úplně zmrzne.
Tortellini – dobrý. Sýr – dobrý. Kečup – dobrý. Všechno dohromady – výborný.
Stavíme stany o kus výše na trávníčku u cesty. Vedle bublá potůček. Zpívá nám svou ukolébavku a my pomalu usínáme. První noc v horách…